Alpy 2004

10. - 19. 8. 2004

Předem, neboť ne každý touží dočíst toto nudné breptání až do samého konce, musím vyjádřit svůj dík motocyklu. Provezl nás beze ztráty květinky místy, kde bylo nutné využít výkon a brzdy nadoraz. Obstál, nezklamal a právě on je tedy hrdinou letošní dovolené.

Příprava

Je neděle, 8. srpna a zítra máme odjíždět na dovolenou. Dělám, co můžu, ale stihnout se to nedá a tak odkládáme odjezd na úterý. V pondělí balíme motorku, díky neobvyklému talentu mé přítelkyně Zdeňky se vše pohodlně skládá do zavazadlového prostoru tvořeného dvojicí 32-litrových bočních Pneumantů, 42-litrové horní Kappy a dvoupatrového tankruksaku. Vskutku nečekané. Stan nakonec dávám na vrch pravého kufru. Sbaleno, hotovo.

 

Úterý, den první

Ráno ještě zkontrolovat motorku, dotankovat a v 11 ráno vyrážíme směr západ. Motorka je naložená na doraz, zadní tlumiče jsou na nejtvrdší poloze, přední jsem "přitvrdil" 10mm podložkami, nové pneumatiky Continental nafoukané na 1,9/2,3 atm, motorka najeto 105 000km, z toho 55 000 od poslední GO. Chvíli se s řízením peru, ale za Pardubicemi si docela zvykám a jízda se stává pohodlnou. Motor si přede 90 km/h, veškeré nepatřičné zvuky jsou "utlumeny" tankruksakem :-). Za Kutnou Horou děláme první zastávku, pak stavíme kousek pod Prahou na dobrý oběd a chvíli se motáme podél Vltavy na Slapské přehradě. Přes Příbram jedeme do Klatov, cesta vede přes krásný, leč opomíjený jezerní zámek Žinkovy. Ani zde nezastavujeme, protože jsme si jej prohlédli na podzim a o půl sedmé stavíme stan ve vyzkoušeném kempu Babylon těsně před Folmavou. Nalehko se vracíme na prohlídku Domažlic, kde rovnou beru poslední český benzín (spotřeba 3,9). Vracíme se do kempu a po sprše jdeme spát.

Ujeto: 336 km

Trasa: HK-Pardubice-Kutná Hora-Slapy-Příbram-Nepomuk-Klatovy-Domažlice-Babylon

Středa, den druhý

Budík máme na sedmou, ale životní funkce obnovuji až kolem osmé ráno. Obloha je všelijaká, na déšť to ale nevypadá. Snídáme instantní polévku s houskou, trochu čaje a balíme. V Domažlicích si kupujeme čerstvé pečivo a opouštíme naši malou zemi. Nové oblečení od H-G dělá své, celníci po nás nic nechtějí a snad jen mé levé spodní ojniční ložisko jim při odjezdu dává na vědomí, že kolem projeli čeští cestovatelé. Protože nás čeká dlouhá cesta, jedeme po hlavních silnicích až do Regensburku. Ani zde v Německu nebrzdíme provoz, jedeme 90-100 km/h a kolem oběda si už v regálech Louise vybíráme vhodné doplňky pro mototuristiku. Beru si nafukovací polštářek, který mi na minulých cestách chyběl, Zdeňka si bere nějaký šátek a pro motorku beru novou plachtu. V poledním hicu jedeme dál, dokud nás hlad nedonutí zastavit na studený oběd. Pak zase dál, až kvůli temným mrakům musíme zastavit a obléct nepromoky. Padá pár kapek, pak se obloha rozfoukává a my si v dusném horku dáváme půlhodinových "dvacet", jelikož na motorce oba spíme. Po probuzení jdou nepromoky dolů a prodíráme se Německem kolem Mnichova směrem na Füssen. Tankuju na OMV, trochu rozmrzelý tím, že neberou mou VISU (spotřeba 4,2). V 7 večer dorážíme do kempu u Bamwaldsee, platíme €22 a stavíme si stan na pláži. Jinde nemají místo, ráno musíme do 10h odjet. To nám nabourává plán, chtěli jsme tu zůstat 2 noci a cestovat po okolí nalehko. Co se dá dělat. Stavíme stan, kolíky zatloukám francouzským klíčem (ještě, že ho s sebou mám). Stan máme vchodem nasměrovaný přímo do zapadajícího slunce, ze spacáku beru foťák a dělám hromady kýčovek. Večer si dopřáváme luxusní sprchy&záchody. Nebýt typicky hlučných německých výrostků, kteří dělali bordel do 1 ráno, byla i noc klidná.

Ujeto: 332 km

Trasa: Babylon-Folmava-Regensburg-Geisenfeld-Friedberg-Landsberg-Peiting-Schwangau-Bamwaldsee

Čtvrtek, den třetí

Vstáváme v 7.30, necháváme sluníčko vysušit stan, balíme se a odjíždíme hned zrána najít poblíž jiný kemp. Daří se nám hned na první pokus u Forgensee v kempu Magdalena. €15,30 je proti včerejšku příjemná změna, stavíme stan a protože je moc hezky, rovnou se jdeme vykoupat do průzračného jezera. Voda teplá, obloha bez mráčku, navzdory nepříznivé předpovědi. Oblékáme kraťasy a nalehko jedeme na nákup do Füssenu. Bereme to základní, tj. housky, toustový chleba, nektarinky a čokoládu :-), pak se přesouváme na placené parkoviště (€1,5) a šlapeme vzhůru k zámku Neuschwanstein. Všude mraky turistů, prodíráme se až na nádvoří. Dovnitř na prohlídku nejdeme, já to už viděl a nic tak zajímavého tam nemají, zvenčí je to lepší. Procházíme se po okolí, zkouším vodu u vodopádu a vracíme se k motorce. O kousek dál děláme fotky s motorkou a zámkem a jedeme na lanovku na Tregelberg. Je na náš vkus trochu drahá (€14/osoba) a tak si kupujeme alespoň lístky na bobovou dráhu, ať je na co vzpomínat. Nahoru jedeme na laně, dolů je to prima sešup a beru zatáčky, jak to jenom jde. Při pohledu na oblohu radši jedeme zpátky do kempu, na motorku rychle dávám plachtu, kontrolujeme kolíky a mizíme ve stanu. Během pár minut začíná ukrutná bouře, stan se nám prohýbá do všech stran, Zdeňka uvnitř drží tyčky a já v plavkách běžím strhat z motorky plachtu, aby se neroztrhala. Daří se, i když jsem skrz naskrz mokrý v pár vteřinách. Zpátky ve stanu je opravdové peklo, z vrchu padají kýble vody, do toho vichr, zkrátka idylka. Kolem deváté to konečně ustává, stan stojí, uvnitř ani není příliš mokro, motorka na pohled taky v pořádku, zbytek zjistím ráno, až zapnu elektriku...

Ujeto: 45 km

Pátek, den čtvrtý

Ranní obloha nevypadá dobře, ale během snídaně se protrhává. Balíme tedy stan a přesouváme se k motorce. Kemp má terasovitý charakter, před příjezdovou cestou by se cedule se 13% klesáním rozhodně nemusela stydět, tak posílám Zdeňku pěšky nahoru k recepci, abych netrápil studený motor. S mírnými obavami zapínám klíčky, včerejší průtrž mohla zanechat ošklivé následky na elektroinstalaci mé přístrojové desky. Kontrolky svítí, kabely se nepálí, tak sláva. Motor chytá hned, nechávám ho chvilku ohřát a jedu nahoru k recepci vyzvednout Zdeňku. Loučíme se s Bavorskem a přes Reutte jedeme po výborné silnici č. 198 směrem na západ skrze Alpy. Na příhodném místě obědváme u řeky a vzhůru na první průsmyk. Do 1679 m.n.m. vyjíždíme z přehledem, až se mi nechce věřit, jak to pěkně jede. Kocháme se přírodou a po chvíli jedeme zase dolů. To je zkouška brzd, pancéřová hadice s DOT4 kapalinou se osvědčuje. Vpředu vidíme dešťové mraky a po chvíli začíná krápat. Provizorně se schováváme pod nadjezdem, dokud přeháňka nemizí a jedeme na Bregenz. Tam se chytáme do zácpy, ve které se držíme až do Lindau. Začíná se projevovat těch 350 kg váhy, k tomu navíc mírně vytlačená miska řízení, která mi drží řidítka  v přímém směru a popojíždění v zácpě se mění v boj o rovnováhu. Spojka naštěstí neprotestuje, i když je okolní teplota vysoká a zácpa dlouhá. V Lindau zahýbám k prvnímu kempu. Zdeňka chce jet jinam, ale nakonec tam zůstáváme. Cena je €18, prostředí pěkné, jen obloha se na nás mračí. Stavíme stan, plachtu na motorku tentokráte jistíme "pavouky" a kolíčky a protože začíná zase krápat, zavíráme se ve stanu, vaříme večeři a jdeme spát.

Ujeto: 151 km

Trasa: Magdalena-Füssen-Reutte-Weissenbach-Steeg-Egg-Bregenz-Lindau

Sobota, den pátý

Ráno je pěkně zatažené, chvílemi slabě prší. To není dobré. Jelikož se situace ani kolem 11h nelepší, jdeme na recepci zaplatit si další noc. Co ale s takovým dnem? Trávíme čas ve stanu, jíme, spíme, až odpoledne konečně přestává pršet. Oblékáme se a jdeme na pěší výlet do centra Lindau, což obnáší 4 km po břehu rozbouřeného Bodamského jezera. Po necelé hodině přecházíme jediný most, který vede na ostrov (ten druhý je pro železnici) a konečně vidíme něco pěkného. Ulice a domy jsou přímo ukázkové, po chvíli se dostáváme i k přístavu pro jachty. I přes nepřízeň počasí je tu dost lidí, co teprve když je krásně... Čas utíká a žaludky se hlásí o slovo. Vší silou mě Zdeňka táhne od vonícího McDonalda a sedáme si v řecké restauraci na Kebap. Padá do nás jako do studnice bezedné, ještě ho zajídáme hranolkami a s plnými žaludky se vracíme do kempu. Počasí je plačtivé, schováváme se kde se dá a po šesté hodině jsme zase zpátky v kempu. Ani nejdeme do stanu, nýbrž rovnou do společenské místnosti, kde si zabíráme jeden ze stolů a potichu, abychom nerušili fanoušky sledující letní OH v televizi, si mokré věci rozkládáme po židlích. Po chvíli odcházím pro trochu jídla a v kuchyňce mě překvapuje otázka pronesená mou mateřštinou - "na dovolené?". Chvíli jsem zmatený, pak mi to sepne a dávám se do řeči se slečnou, která zde tráví své pracovní prázdiny jako uklizečka. Jsou tu dvě, netrvá dlouho a sedíme všichni u našeho "sušícího" stolu. Povídáme si až do večera, pak se loučíme. Já na recepci využívám internetový terminál a zjištuji předpověď - od zítra jenom lepší a lepší. To jsou tedy dobré zprávy. Jdeme do sprch a hurá spát.

Ujeto: 0 km / pěšky 10 km

Neděle, den šestý

Ráno nás ještě trochu pozlobí deštík, ale krásně se to rozfoukává. Rychle snídat a pryč odsud.Vydáváme se podél Bodamského jezera, i když se mi nedaří jet zrovna při břehu. Po chvíli bereme benzín (spotřeba 4,3), platím VISou a v Meersburku sjíždíme k vodě. Silnice končí, před námi fronta aut čekajících na trajekt. Zkouším se poctivě zařadit mezi auta, ale obsluha trajektu mě hbitě směřuje do první linie. Po chvíli jsme na lodi, dávám motorku na stojan, platíme výběrčímu €5 a než se naděju, už se vezeme svižným tempem přes jezero. Po chvíli přistáváme jsme v Kostnici (Konstanz), startuju motorku a jsme pryč. Projíždíme si centrum Kostnice, po pěším výletu netoužíme (auta zde musí na okraji tvrdě platit, pro motorky jsou tu malá parkoviště přímo v centru) a tak jedeme po švýcarském břehu jezera směrem zpátky na Rakousko. S jednou zastávkou na břehu pokračujeme do Lichtenštejnska. Moc se mi tu nelíbí, sice je všechno pěkné, ale je to samá vesnice, jedeme povětšinou 50 km/h, snad by to v jiné části země bylo lepší. Ve Vaduzu chceme vyjet ke hradu, ale je tam veliká slavnost, město uzavřené, tak necháváme motorku stát na záchytném parkovišti. Nedbaje varování, že na travnaté ploše mi motocykl stát nebude, stavím motorku právě tam a dobrých deset minut se pokouším nalézt takovou polohu, ve které bude stabilní. Pak to nevydrží jeden z kioskářů a nese mi dřevěnou desku, díky níž je problém v půlminutě vyřešen. Jdeme do města, všude mraky lidí, nelíbí se nám tam a tak jdeme po čtvrthodince zase zpátky. Vracíme prkno, sedáme na oře a vydáváme se zpátky do nitra Alp. Celník ve Flensburku nás nechává, jako všichni ostatní, bez povšimnutí projet a navečer stavíme tábor v Rätikon kempu ve vísce Bartholomaberg. Snažíme se ve večerním slunci usušit co možná nejvíc věcí, po chvilce to vypadá, jako by přijela cikánská rodinka a přichází nás majitel poprosit, zda bychom mohli zaplatit. Asi má špatné zkušenosti s čechoslováky. Nu což, po vyrovnání účtů €17,50 je hned veselejší a bavíme se o motocyklech. K večeru ještě nezbytná procházka po městečku, při níž si "domestikujeme" bílého teriéra u jedné ze zahrádek. Večeříme ze zásob a jdeme brzo spát, abychom mohli zrána do dalšího průsmyku.

Ujeto: 203 km

Trasa: Lindau-Friedrichshafen-Meersburg-Konstanz-Kreuzlingen-Rohrschach-Altstätten-Buchs-Vaduz-Feldkirch-Bludenz-Bartholomaberg

Pondělí, den sedmý

Rychle vstáváme, krátce snídáme, balíme a jedeme vzhůru na průsmyk Silvretta. Platíme €10,20, řadím jedna a začíná být veselo. Motorce se do ostrého kopce vůbec nechce rozjet, spojka dostává zabrat a konečně se hýbeme, ručička otáčkoměru si dělá přechodné bydliště v červeném poli. Řadím dvě, motor se pomalu sbírá (dobře, že mám typ 632, který má sílu i ve spodku) a rychlostí 60 km/h zdoláváme prudké stoupání. Přicházejí zatáčky - vracečky. V levých je to OK a projíždím je na dvojku, v pravých to tak rychle nejde a musím tam dát za jedna, znovu roztáhnout, za dvě a tak dále až nahoru. Loučí se s námi otáčkoměr, nevydržel vibrace a ručička padá bezvládně k nule, snad se bez něj obejdu.  Zdeňka s nasazením života toči videa na foťák. Dojíždíme autobus, tak zastavuju na malém odpočívadle, děláme fotky, máváme desítkám mototuristů a po chvíli jedeme zase dál. Další zastávka je u spodního jezera, procházíme se po okolí a děláme společné fotky. Vracíme se k motorce a vyjíždíme k hornímu jezeru, 2032 m.n.m. Ani to nebolelo :-) Zastavujeme na parkovišti pro motocykly, zamykáme helmy a jdeme na procházku kolem jezera. Po okolí máme zasněžené vrcholky hor, je slunečný den, vzduch příjemně chladí a dvouhodinový výlet nás docela unavuje. Po návratu k motocyklu sjíždíme o pár kilometrů níž a dáváme si oběd v divočině. Trocha odpočinku a už jsme zase na cestě, sjíždíme ze Silvretty mírnější stranou dolů. Projíždíme beznadějně ucpaným Innsbruckem a jelikož mám strach objíždět auta (kvůli výše popsanému nedostatku s velkou váhou a tuhnoucím řízením při malé rychlosti), musíme si všechny kolony poctivě vystát. Konečně je město za námi a po sedmé jsme v Zell am Zilleru. Na recepci kempu Hofer sedí mladá slečna, která nám počítá nocleh a skončí na cifře €13. To je asi omyl, radši se znovu ptám, ale ujišťuje mě, že se nespletla, neboť majitel kempu je sám vášnivým motorkářem a cena je tedy "upravená" vstříc mototuristům. A to nejlepší nakonec - bazén v areálu je v ceně. Paráda. Stavíme stan, kolíky musím do země přemlouvat, ale nakonec stojí. Procházka po městě a bez sprchy jdeme spát, ráno je taky den :-)

Ujeto: 213 km

Trasa: Bartholomaberg-Silvretta-Landeck-Innsbruck-Schwaz-Zell am Ziller

Úterý, den osmý

Se vstáváním nikam nespěcháme, dáváme si sprchu, Zdeňka vaří snídani a já jdu pro čerstvé housky. Po minulých nocích je potřeba důkladně vysušit stan, tak ho necháváme na sluníčku, bereme si plavky a hurá do bazénu. Je sice malý (15x5m), ale pro osvěžení více než dobrý. Výjimečně odjíždíme až v poledne, a to velice neradi, nebylo nám tu špatně... Nabíráme rychlost, neboť nás čeká Gerlospass. Hned začíná solidní kopec, ani jsem tam trojku nedal a už to jde, levá, pravá, zkraje pomalu se studeným motorem, postupně se dostávám zase na 60 km/h. Gerlospass je dobyt (1507 m.n.m.), míjíme odbočku, která umožňuje vyhnout se Krimmelským vodopádům a vzápětí platíme €4 za vjezd do oblasti. V budce sedí starší pán a ptá se, co že je to za motocykl, tak mu stručně vysvětluju, jak na tom jsme, s úsměvem nám otevírá závoru. Stvrzenku dávám pod slídu tankruksaku a po chvilce jízdy ji ztrácím, no snad ji nebudeme potřebovat. Po chvilce jízdy se nám otevírá pohled na vodopády, nezdají se být nijak velké. Pár zatáček a silnice začíná prudce klesat, tohle bude legrace. Brzdím střídavě zadní a přední brzdou, abych jim dal čas na vychladnutí, když je potřeba, tak využívám i minimální brzdný účinek svého 2T motoru. V tom případě ale vypínám zapalování a přidávám plyn, aby se také dostatečně mazal. Zastavujeme na vyhlídce, prohlížíme si vodopády z dálky a pak už úplně dolů. Motorku necháváme na parkovišti, neplatí se nic a motorkáři mají k dispozici uzamykatelné boxy (vratná zálohe €1). Jen nalehko, helmy a bundy jsou v boxu, jdeme k vodopádům. U budky, kde se platí další poplatek €1,50/osoba se zastavujeme a přemýšlíme, jestli nám to za to stojí. Nakonec jdeme, a hned se dostáváme ke spodnímu vodopádu. Při prvním pohledu si vyčítáme, že jsme o tom vůbec přemýšleli, pohled je to fantastický, kvanta vody se řítí do jícnu a vytváří tak vodní mlhu po celém okolí, vše doprovázeno obrovským hukotem. Pokochali jsme se a vyrazili k dalšímu vodopádu, podle cedulí 30 minut daleko. Celkem unavení jsme tam dorazili, chvíli se váleli po kamenech a zase seběhli zpátky. Ještě se necháváme zchladit mlhou spodního vodopádu a se zrmzlinou v ruce se vracíme k motorce. Jsou 4 hodiny a máme před sebou cestu ke Spittalu. Vybíráme kratší cestu, která ale vede přes placený Tauernský tunel. Snad to nebude příliš. Cesta se stáčí nahoru, musím jet na dvojku. Dáváme si chvíli pauzu, Zdeňka klimbá na zemi a já něco malého jím. Zpátky do sedla a jedeme dál, až přijíždíme k tunelu. Na ceduli je tarif pro všemožné dopravní prostředky, jen motocykl chybí - že by zdarma? Vjíždíme do nory, po prvních metrech lituju, že jsem si z bundy vyndal termovložku. Zima je krutá, tunel měří přes 5 km a tak je pro mě vysvobození, když vidím denní světlo. Přijíždíme k budce, závora se neotevírá, tak to asi zadarmo nebude... Platíme €8, měli nám to aspoň dopředu oznámit na ceduli, vydřiduši. Pokračujeme dál, pro změnu zase z kopce a míříme na Lienz. Obloha se zatahuje, chvílemi padá pár kapek, ale na gumáky to není. Projíždíme Lienz, zase zácpa, po silnici č. 100 jedeme na Spittal. Kousek před ním zastavujeme na jídlo, je už docela pozdě a máme pořádný hlad. O chvíli později už hledáme kemp v Möllbrucku, těsně před Spittalem. Na recepci už nikdo není, platit tedy budeme až ráno. Fouká silný vítr, po zkušenosti z Bavorska stavíme stan v závětří a při stavbě si dávám obzvlášt záležet. Mraky jdou jedním směrem, vítr fouká opačně, to nevěstí nic dobrého. Pořád ale neprší, tak večeříme, jdeme na procházku, po návratu do sprch a hurá do stanu. Vítr utichnul a jsou vidět hvězdy.

Ujeto: 184 km

Trasa: Zell am Ziller-Gerlospass-Mittersill-Lienz-Steinfeld-Möllbrucke

Středa, den devátý

Vstávání nijak nevybočuje ze zaběhlých kolejí, jdu pro pečivo, Zdeňka vaří snídani, jen motorku trochu čistím - obzvlášť koncovky výfuků, které jsou přeci jen trochu zanesené olejem. K tomu používám hadr namočený v benzínu získaném z plovákové komory jejím přeplavením. To se mi krutě nevyplácí, když už sbalení startujeme - motor má příliš bohatou směs, jednou bouchne a pak nezbývá, než s nakloněným motocyklem startovat a startovat, dokud se neprobere k životu. Alespoň se sousedi pobavili. Před odjezdem platíme €15 na recepci a míříme na Maltatal. V Gmündu zahýbáme doleva a kolem soukromého muzea Porsche pokračujeme dál. Kontrola ujetých kilometrů mi napoví, že bych měl vzít benzín a právě včas, neboť právě míjíme poslední benzínovou pumpu na cestě. Bereme tedy palivo (spotřeba 4,3) a razíme dál. Stavíme až před budkou na placení mýtného, tentokráte je to €7,50. Alespoň je zde spravedlivý rozdíl mezi motocykly a auty (ta platí €15), který mi na Silvrettě docela chyběl. Schovat peněženku, řadím jedna, pořádně přidávám plyn a rozjezdem, který se nijak neliší od sprintových závodů (snad jen to zrychlení.... ale technika je shodná :-)) vyrážíme vzhůru. Silnice má místy 14% a kvůli autům, která jedou příšerně pomalu, nemám prostor, abych jedničku pořádně roztočil a zařadil dvojku :-( Motor dostává opravdu zabrat. Na jedné rovince je semafor, který řídí dopravu na zúženém místě, kde by dvě auta neprojela. Na displeji se ukazuje, že na zelenou si počkáme ještě 15 minut, tak dávám motorku na stojan a beru si z kufru foťák. Nějak se mi ale nedaří, foťák je ve vzduchu, chňapu po něm jednou, dvakrát a už - křáp! - a je na zemi. Rvu si vlasy, jemná digitální technika na tohle není stavěná a jiný si už nekoupím, beru ho ze země, zapínám a zdá se, že to přežil. Pro příště pomaleji... Z vrchu projíždí poslední auto a my máme konečně zelenou, Dávám obvyklý "sprintový" rozjezd, ale moc to nejde, spojku už musím držet pěkně dlouho v prokluzu. Mít tak 2-3 takové rozjezdy za sebou, můžu to rovnou zabalit, to by lamely nevydržely. Skrz několikero tunelů a ostrých zatáček se suneme za 4-kolými šneky vzhůru, až konečně zastavujeme u hráze. Je obrovská, vysoká, přesně jak jsme čekali. Od začátku placeného úseku máme za sebou převýšení 1000 metrů.  Motorku necháváme na parkovišti a jdeme se projít po hrázi. Dolů je to padák, 200m se jen tak nevidí. Kolem zasněžené skály a výhled do údolí se spodním jezerem. Na zpáteční cestě se dáváme do řeči s dalším českým párem mototuristů. Když se rozloučíme, zpátky na parkovišti nechápavě obcházíme jejich motocykl - mají sotva polovinu věcí, co máme my (o pár hodin později, když nás na silnici míjejí, je vše vysvětleno - jedou každý na své motorce...). Když si všechno dosyta prohlédneme, sedáme na stroj a odjíždíme zpátky do údolí. Po cestě ještě pár fotek, v Gmündu stavíme u zmiňovaného muzea Porsche. Vstupné €8 za osobu nás odrazuje a my se vydáváme na cestu do Hallstattu, kde by na nás měl čekat Honza Kotva. Bez varování nás za zatáčkou překvapuje stoupání, do kterého vjíždím zcela nepřipraven a po chvíli trápení nezbývá, než řadit za jedna a bublat vzhůru. Odpočívadlo s lavičkou je vítanou zastávkou jak na osvěžení organismu, tak i na snížení teploty našeho vzduchem chlazeného motoru. Téměř současně s námi zde zastavuje dodávka s německými turisty, dělají trochu protáhlé obličeje, když obsazujeme lavičku se stolem, ale co nadělají. Po chvíli odjíždějí a i my se balíme, startujeme a s novým elánem rychle vyrážíme do 13% kopce. Pár zatáček a jsme na vrcholu průsmyku Katschberg (1641 m.n.m.), silnice se prudce láme a po fajn zatáčkách se řítíme dolů 15% klesáním. Motor se chladí, brzdy ohřívají a pneumatiky jdou až ke krajům. Dole je nám dopřán kousek roviny a už je to zase nahoru na Obertauern. Pro tentokráte si vystačíme s druhým rychlostním stupněm a s jednou krátkou pauzou zdoláváme další průsmyk (1739 m.n.m.). Je to tu lyžařské letovisko, v zimě hotový ráj. Silnice jde zase dolů, je kvalitní, široká a bez nástrah, vychutnáváme si zatáčky za svižným BMW M3 cabrio. Po chvíli se profil mění na úzkou, typickou horskou silnici lemovanou z jedné strany skálou, z druhé jen nízkým kamenným ochozem a hlubokým srázem. Přijíždíme do Radstadtu, děláme malý nákup a v 17 hodin dorážíme do Hallstattu na koupaliště. Honza tam už čeká, má za sebou 300 km dlouhý výlet po okolí. Chvíli debatíme, večeříme a jedeme se podívat do centra Hallstattu. Pěšky procházíme krásnou podvečerní vesnicí, kolem osmé se vracíme k motorkám. Ještě krátký výlet k lanovce na Dachstein a vracíme se na koupaliště. Tam už je několik českých aut, místo je pěkně "profláklé". Narozdíl od nás, chudých studentů, kteří zde přespávají výjimečně, zde tyto typicky "čecháčkovské" rodinky tráví dovolenou, aniž by utratily čtvrťák za kemp. Takhle se to nedělá, kempování na koupališti je zakázáno a když si jedna rodinka v zákrytu kamení staví stan, téměř soptím. Je to jejich problém, ale kazí pověst ostatním. Večer upíjíme z Honzových pivních zásob, dobře vychlazených v jezeře, vesele diskutujeme a po jedenácté se ukládáme porůznu na lavičky. Já to vydržím asi do druhé ráno, kdy se totálně rozlámaný přesouvám na daleko pohodlnější zem.

Ujeto: 246 km

Trasa: Möllbrucke-Spittal-Gmünd-Maltatal-Gmünd-St. Michael-Obertauern-Radstadt-Annaberg-Gosau-Hallstatt

Čtvrtek, den desátý (a poslední)

Ráno nás budí jedni z ilegálních nocležníků (pro změnu Němci), kteří si zcela bezohledně začnou na vedlejším stole pod střechou vařit snídani. Co naplat, vstáváme, balíme spacáky, vrháme na ně nenávistné pohledy a i my začínáme snídat. V 8.45 přijížní na parkoviště dvojice policistů na motocyklech, což vyvolá značnou paniku mezi čecháčky. Ti úprkem běží ke kamení, bourají stan, seč jim síly stačí a ještě se při tom tváří, jakoby nic - přeju jim to z celého srdce a dobře se bavím. Policistům asi divadlo stačí, jen projdou důležitě okolo, zapíšou si SPZ-ky a odjíždějí. My se balíme a v deset odjíždíme, kousek spolu, na první křižovatce se s Honzou loučíme a míříme domů. Nenechávám si ujít silnici Bad Ischl - Weissenbach a u Attersee zastavujeme u vody. Oblékáme plavky, chvíli se rácháme v jezeře, Zdeňka se opaluje a ve 12 odjíždíme směr domov. Provoz všedního dne nás brzdí na každém kroku, hory zmizely jako mávnutím proutku a okolí už zdaleka není tak malebné, jak jsme byli za poslední týden zvyklí. Chtělo by to tedy prásknout do koní a rychle dojet domů - to ale bohužel nejde. Ve Vocklabrucku jde Zdeňka na nákup a já si seřizuju páčku přední brzdy, zabírá hned od začátku a už mě bolí palec. Po silnici č. 1 míříme na Linz na příhodné benzince beru palivo (spotřeba ?), u Traunu odbočujeme a snažíme se vyhnout centru Linze. To se nám ale vůbec nedaří a dobrou hodinu po městě bloudíme, než nacházíme žádaný směr pryč. Přes Bad Leonfelden projíždíme až na hranice, kde na přechodu Studánky vjíždíme zpátky do České Republiky. Rakouský celník nás tradične odbyde mávnutím ruky, na české straně je spuštěná závora, jeden celník odbavuje auta mířící druhým směrem a jeho kolegyně, která by měla být v našem směru, se vybavuje za rohem. Po chvilce se došourá k nám, zvedá závoru a když chci zmizet, vrtí namyšleně hlavou a s úsměvem mi říká "passkontrole". Kráva, myslí, že jsme Němci a léčí si komplexy ze své otylosti. Říkám jí, že si bude muset počkat, Zdeňka pomalu opouští své místo a nikam nespěchaje hledá v zadním kufru naše pasy. Za námi se tvoří solidní fronta, ježibaba se nám dívá do pasů a aniž bychom sundávali helmy (!), vrací nám je zpátky. Kráva, jako vymalovaná to je. Máme hlad jako smečka vlků, ale není kde zastavit, po krajích silnice postávají štětky hnusné jako noc a tak stavíme až na benzince v Kaplicích. Dojídáme poslední jídlo, voláme domů a v 17 hodin se vydáváme na poslední etapu. Tempo držím svižné, 100-110 km/h, obloha se zatahuje a přímo v našem směru je vidět mrak, ze kterého jdou k zemi dešťové cáry. Začínají padat první kapky, tak se oblékáme do gumáků, mezitím nám mrak ujíždí a jedeme zase v suchu. U Humpolce v příkrým kopci, kde často bouraj politici, začíná motorka vynechávat ve vyšších otáčkách. Ještě chvíli jedu, abych závadu diagnostikoval, a stavím na odbočce - to nemůže být nic jiného, než kondenzátor. Výměna je otázkou minut, zkouším to projet - vše v pořádku, tak se balíme a mažeme dál. Dešťový mrak nám definitivně mizí z dohledu, tak sundáváme gumáky. Před Chrudimí padá tma, předjíždíme jedno auto za druhým a v devět jsme doma.

Ujeto: 451 km

Trasa: Hallstatt-Bad Ischl-Weissenbach-Vocklabruck-Wels-Traun-Leonding-Linz-Bad Leonfelden-Vyšší Brod-České Budějovice-Jindřichův Hradec-Humpolec-Havlíčkův Brod-Chrudim-Pardubice-Hradec Králové

Závěrem

Po roční odmlce to byla přesně taková dovolená, jakou jsme si představovali. Počasí vyšlo fantasticky, obloha byla až na pár dní azurová. Viděli jsme krásná místa, přejeli jsme 7 průsmyků a celé nás to vyšlo na 10 tisíc se vším všudy. Motorka pracovala spolehlivě, léty prověřený motorový olej Castrol TTS ředěný v poměru 1:100 se osvědčil i v těch nejtvrdších podmínkách - ani v nesnesitelných vedrech jsem necítil, že by se motor nějak "zatahoval" či jiné neduhy, které by se daly přičítat extrémnímu zatížení. Prima dovolená, jak má být.

Technická vsuvka: motocykl o výkonu 20 koní pochopitelně není ideálním pro cestování v "plné polní", a v Alpských zemích to platí dvakrát. Po rovinách jsme však jeli 90-100 km/h, dálnicím jsme se v rámci možností vyhýbali a tak jsme si výkonový deficit připomněli jen při zdolávání průsmyků, případně když nás v táhlých stoupáních předjížděly velkoobjemové skůtry...