Alpy
27.7. - 7.8. 2007

Úvodem

Plán na letošní dovolenou vznikl během únorového posezení v Knihomolu, kde jsme spolu s Honzou vymysleli týdenní pobyt na horské chatě kdekoliv ve Švýcarském kantonu Valais. Ještě ten večer jsme přes portál www.interhome.cz provedli výběr vhodného objektu, zarezervovali a dovolená byla vyřešená. Sestava následující:

STÁJ

PILOT

SPOLUJEZDEC

STROJ

Honza

---

XL650V

David

---

XX1100

Libor

Jana

XX1100

Marcel Hanka ST1100

Honza

Simona ZZR1100

Roman

Marie

GSX1200

Michal

Radka

GSX750

Martin

Zdeňka

BT1100

∑ = 14 lidí na 8 motocyklech

Společný pohyb takové skupiny by byl velice těžkopádný, takže pojedeme každý podle svých představ a večer si u stolu vyměníme zážitky. Naplánovat dovolenou půl roku dopředu je určitě velký risk kvůli počasí, ale na druhou stranu - pevná střecha nad hlavou umožní pohodlně vysušit promoklé věci a v nejhorším strávíme týden zavření poblíž nejvyšších Evropských hor.


Pátek, den první

Vstáváme v 7 hodin a přesouváme se do garáže, kde nás čeká během včerejšího odpoledne sbalená motorka. Ladíme poslední rozmístění nákladu a v 9.30 odjíždíme z domova. Doplňujeme nádrž (hned z kraje rozmazluju naše psisko V-powerem) a přesně v 10.00 najíždíme na dálnici D11. Nasazuju 140 km/h, se kterými bych rád vydržel celý den. Moc v pohodě to ale není, tankruksak rozložený do svého maximálního objemu se mi kvůli vysoce klenuté nádrži na Bulldogu opírá o helmu. Chvíli dělám drsňáka, ale u Poděbrad musím zastavit - je to opravdu nesnesitelné; Zdeňka provádí drobnou reorganizaci nákladu a je to znatelně lepší - na budíky sice pořád vůbec nevidím, ale aspoň už můžu pohodlně jet. K cestě není nic moc co psát - opět nám fouká silný protivítr, zkraje mám trochu potíže odladit rychlost (protože nevidím na tachometr), takže nasadím 140 km/h, po chvíli znovu vykouknu a hle - ploužíme se 110. Znovu nasadím, po chvíli zkontroluju - je tam 160, ale po pár stovkách km už mi to jde. Za Plzní v motorestu dáváme oběd, po něm Zdeňka geniálním nápadem fixuje tankruksak za použití popruhu z ledvinky. Od té chvíle o něm skoro nevím.  U Sinnsheimu je dlooooouhá dopravní zácpa, projíždíme ji mezi auty. U Francouzských hranic se stáčíme na jih a chytáme vlnu dovolenkářů, kteří v pátek večer vyrazili za odpočinkem. Do Štrasburku, kde máme zamluvený nocleh v Etapu, dorážíme kolem osmé. Motel je fajn, na noc zavírají bránu a tak se o osud naší motorky (snad) nemusím bát.

Hotely ETAP jsou dobré řešení pro náročné přesuny. Síť je po celé Evropě, sprcha se záchodem na pokoji a dají se předem zamluvit za cca €35 pokoj/noc. Narozdíl od kempu se dá dorazit třeba i v noci, recepce bývá non-stop automatická. A po celodenním trmácení je sprcha na pokoji a peřina hodně příjemná, ráno je člověk v pohodě a může vyrazit na další ... etapu :-)

Ujeto: 790 km
Trasa: HK - Praha - Plzeň - Rozvadov - Norimberk - Karlsruhe - Strasburk


Sobota, den druhý

Budíka máme na sedmou; ranní sprcha, snídaně a v 9 hodin startujeme motocykl. Na vybranou máme 2 trasy do Baselu: buď po Německu podél Rýna, nebo po Francii. Volíme Německo, Rýn je tu hodně široký a rozdvojený, dá se čekat pěkná podívaná. Hned na prvním kruhovém objezdu to ale "vorám" a chca nechca jedeme po Francii. Na Švýcarské hranici postává četník, ostřížím zrakem kontroluje přítomnost dálniční známky na přijíždějících vozidlech a rozděluje proud do dvou směrů - ti kdo známku nemají, musí si ji hned zakoupit, ostatní můžou jet dál. My sice známku nemáme, ale i přesto nás nechává projet. No bezva - až na další benzinku tedy jedeme po dálnici beze známky, Zdeňka mi něco mručí do vysílačky, ale co naplat. Známku hned kupujeme spolu s plnou nádrží Švýcarského benzínu:

Zatímco v Německu stojí litr Naturalu 95 kolem €1,40 (tzn 40 Kč), ve Švýcarsku obvykle tankujeme litr N95 za CHF 1,75 (tzn lehce přes 30 Kč). A to je příjemný rozdíl.

S plnou nádrží a epesně vylepenou známkou hrdě krájíme kilometry švýcarských dálnic. Nějak jsem přehlédnul ceduli při vjezdu do země a tak nevím, kolik tady vlastně na dálnici můžu - tak hledám nějaké auto se švýcarskou SPZ-kou, abych se ho chytil. Kolem je to ale samý frantík, němec, rakušák, konečně švýcar - ale ten tam má 160, tolik tady určitě nemají. Nakonec rezignuju a jedu dál svých 130-140, ono to nějak dopadne.

Poznámka: rychlostní limit na Švýcarských dálnicích je 120 km/h.

Při poledni sjíždíme k Ženevskému jezeru, je ohromné a krásné. V Martigny protahujeme ztvrdlá pozadí, z kapsy lovím vytisklý e-mail s příjezdovými instrukcemi k chatě a dávám ho pod slídu tankruksaku - blížíme se k cíli. V Riddes sjíždíme z dálnice - po 1,5 dni velice rádi, kontroluju smluvenou benzinku - nikdo tam zatím nečeká, takže zahýbáme podle cedulí na La Tzoumaz. Hned se silnice láme vzhůru a zdoláváme 15 kilometrů serpentýn jako vystřižených z průsmyku, než zastavujeme před kanceláří Alese Servises. Během výjezdu mám první možnost vyzkoušet, jak se vlastně chová nová motorka v plné polní na něčem jiném než je dálnice: co se průjezdu zatáček týče, nemám nejmenších výhrad. Motor si i s takhle naloženým strojem vyloženě hraje a když se ve stoupání ochotně sbírá i na pětku, definitivně si chválím svůj podzimní výběr.

Během dvaceti minut jsou veškeré formality vyřízené, dostáváme instrukce jak najít naši chatu, klíče a můžeme se ubytovat. Bydlení máme moc pěkné, výhled na alpské štíty z terásky - co víc si přát...

Je něco kolem druhé, tak se pomalu zabydlujeme: při pohledu na pokoj zaplněný našimi věcmi bych nevěřil, že jsme to přivezli na motorce. Krátce před šestou jedu vyzvednout první souputníky: náhodou se nám daří spojení vysílačkou až do údolí, takže instruuju skupinku, aby dojela až do Tzoumazu a sám jen v šortkách a triku sjíždím naproti dva kilometry. Stejnou proceduru opakuju v 7 hodin pro Honzu Chaloupku, Hemelíkovy a Kozovy, a před osmou nakonec pro Kotvovy. Tím pádem jsme všichni, konečně dojídám večeři, kterou mi Zdeňka natřikrát ohřívala (pokaždé, když už byla na stole, přišla prosba o vyzvednutí od nějaké skupinky...). Celkem je nás v chatě 14, kvůli ne zcela ideálnímu rozložení postelí v místnostech si Hemelíkovi staví na trávě stan.

Ujeto: 406 km; Trasa: Strasburg - Colmar - Mulhouse - Basilej - Bern - Montreaux - Martigny - Riddes


Neděle, den třetí

Na postelích a s horským vzduchem se spí nádherně, kolem osmé si dáváme snídani a plánujeme krátký výlet po okolí. Při startování motorky se projevuje nadmořská výška: zatímco doma používám sytič jen pro prvních pár vteřin po startu, tady v 1600 metrech je potřeba nechat ho zapnutý ještě dlouho během jízdy, jinak motor protestuje.  Sjíždíme serpentýny do údolí, tankujeme u automatu v Riddes a po dálnici si krátíme 20-ti kilometrový úsek do Martigny. Zanedlouho už po úzké silnici stoupáme vzhůru. Tu a tam potkáváme dopravní omezení řízené chlapíky v oranžových vestách, náš směr je zatím OK, tak neřeším. Posléze začínáme předjíždět nějaké cyklisty, je jich čím dál tím víc a máme jasno - jede se tu cyklistický závod! Účastníci jsou neuvěřitelně neukáznění, motají se z jedné strany silnice na druhou bez zájmu o to, co se za nimi právě děje. A jelikož je to tu samý policajt, nemůžu na ně ani pořádně zatroubit při předjíždění. Nedá se svítit a až k přehradě Mauvoisin vyjíždíme s pelotonem. Před cílovou rovinkou nás oranžová vesta vykazuje na parkoviště, asi to budeme muset dojít pěškobusem. Tak zamykáme motorku, helmy a ptáme se oranžové vesty, kudy tudy k přehradě - je překvapený, že nemáme zájem o závod a ukazuje kamsi za nás na cestu, která pokračuje za parkovištěm... Takže vše odemknout, obléct, nastartovat - a hned za první zatáčkou je zákaz vjezdu. Znovu zamknout a jdeme k hrázi. Výška 250 metrů je působivá, ale Dixence je Dixence. Sjíždíme zpět do údolí (tentokrát už bez cyklistů) a skrz Martigny jedeme k přehradě Esseilon. Cesta je slepá, takže po cestě jsou jen výletníci a zaplněné parkoviště dává najevo, že se máme na co těšit. Hráz sice není vysoká, ale krásně klenutá. Kupujeme si mapu kantonu Valais a vracíme se; cestou se otevírá krásný výhled na masiv Mt. Blanc.

Ujeto: 243 km; Trasa


Pondělí, den čtvrtý

Ráno jdeme do Tzoumazu doplatit rekreační poplatek, zjišťujeme předpověď na celý týden, něco málo nakupujeme a před jedenáctou se vracíme do chaty. Skoro všichni už jsou na výletě, na místě zbyl Honza se kterým domlouváme velmi optimistický výlet po průsmycích. Začínáme velkým Bernardem (2469 m.n.m.): s jednou zastávkou na tankování ho zdoláváme. Nahoře fouká silný vítr, zima je vlezlá, tak jen zběžně procházíme vršek a mizíme. Před námi je italská hranice, tak celníky dobrácky zdravím "bon giorno" a hladce projíždíme. Sjezd z velkého Bernarda je jako zlý sen: cesta je rozkopaná, probíhají stavební práce, všude samý semafor, bagr, náklaďák. Čekáme na semaforu, blikne zelená, rozjíždíme se - ale bagristu to ani v nejmenším nezajímá, dál si podkopává krajnici a projet se kolem něj nedá, jak motorovým prostorem zasahuje do silnice. Jeden z kopáčů vidí, že bagrista zapomněl na pauzu, tak se mu rukama nohama snaží vysvětlit, aby přestal - ale sám málem letí o úroveň níž, když se bagrista se svým roztomilým vozítkem otáčí. Tohle může být opravdu jedině Itálie... Nakonec živi a zdrávi projíždíme, načež na uzounké silnici potkáváme v protisměru pekelně rozjetý tahač s naloženým bagrem. Těžko říct, jak se potom domluvil s auty, co jeli za námi. Jakmile jsme na relativně bezpečné hlavní cestě (přeci jen jsme stále v Itálii), dáváme si pauzu na jídlo.

Obloha stále bez mráčku, začíná být trochu vedro, takže jedeme přes Aostu směrem na malého Bernarda. Itálie se nezapře - na padesátce máme osmdesát a všichni se přes nás derou dopředu. Cesta na průsmyk malého Bernarda (2188 m.n.m) rozhodně patří do desítky, ne-li pětice nejlepších tras o které se dá na průsmycích zavadit. Máme štěstí na nízký provoz, cesta je kvalitní, se středovou čarou a spíše než vracečky o 180° jsou tu volnější zatáčky. Je něco po čtvrté, když z průsmyku sjíždíme do Francie a jelikož je to už jenom kousek na průsmyk Izeran, dáváme si ho i přesto, že jsme na něm byli vloni. Ve srovnání s malým Bernardem to není až tak zajímavé svezení, ale zase je nahoře ta pěkná cedulka 2770 m.n.m. Dává se do mě zima, o půl sedmé (akorát před zavíračkou) stavíme ve Val d'Isere před obchodem a kupuju hromadu čokolády na zahřátí - vyrazit do Alp bez jediného svršku s dlouhým rukávem opravdu nebyl rozumný nápad. Po konzumaci asi 1/2 kg čokolády je mi o něco lépe a můžeme pokračovat. Dalším bodem programu je průsmyk a vodní nádrž Roselend. Výjezd nahoru má něco do sebe - silnice je prázdná, a aby toho nebylo málo, dojíždíme domorodce s kombíkem od Subaru. Perfektně zná cestu, takže se ho stačí držet a jsme na průsmyku v čase řekl bych rekordním. Vršek Roselendu je nádherný, a sjezd severní strany v nás probouzí krapet závodnické sklony. Aspoň se mi ve zmrzlém těle rozproudí krev. Už je kolem deváté, pomalu se smráká, před námi cesta dlouhá, ale silnice se před námi stále kroutí nahoru a dolů; tohle vypadá na pozdní návrat. Po tankování v Mégeve už je tma jako v pytli. Na neznámých silnicích jedeme kolem osmdesátky, a jelikož nemůžeme na dálnice, musíme se složitě a zdlouhavě motat – díky za Honzovu navigaci! Projíždíme Chamonix, dva průsmyky a jsme nad Martigny – domů už jenom kousek. Poslední zastávka, děláme fotky nočního města z výšky. Při odjezdu Honza hlásí prasklou žárovku v potkávacím světle, tak jede na obrysovku těsně za námi až do Riddes. Tam už nehrozí, že bychom ve stoupání k chatě někoho potkali, tak jede před námi na dálkové světlo. Na chatě jsme pořádně utrmácení něco po půl jedné. Horká vana a postel je to poslední, co si pamatuju.

Ujeto: 461 km; Trasa


Úterý, den pátý

Podle předpovědi má být dnes a zítra nejlepší počasí z celého týdne, takže jeden den bude návštěva Zermattu pod Matterhornem a druhý den pak lanovka na Aiguille du Midi pod Mt. Blanc. Protože jsme se včera vrátili pozdě, a na Mt. Blanc je potřeba vyrážet hodně brzy (kvůli frontám na lanovku), pojedeme dnes do Zermattu. Honza jede napřed, my vyrážíme o něco později – snad ho díky dálnici doženeme. V Sierre dálnice končí a Zdeňka mi hlásí obchod s motopříslušenstvím – tam bych mohl koupit něco na sebe s dlouhým rukávem. Parkujeme, zdravím „bonžůůůr“ a odpovědí je mi „gutentag“ – tak tady už se zase mluví německy... Po chvilce odcházím vybaven tenkým, ale velmi dobře ušitým termovrškem s dlouhým rukávem. Ve Vispu uhýbáme do tunelu směrem na Zermatt a klikatá silnice nás přivádí do Täsche: zde cesta končí, dál buď vlakem, nebo s povolením: v Zermattu je zakázán provoz vozidel se spalovacím motorem. V celém Täschi je spousta placených parkovišť, každý metr čtvereční je zpoplatněný, tak jedeme až k nádraží, kde je parkoviště vyhrazené pro motocykly – zcela zdarma. Tak to má být. Zpáteční lístek Täsch-Zermatt-Täsch stojí CHF 16,50, vlak je kolem jedné hodiny docela obsazený. Vidět nic zajímavého není, chvíli jedeme klasicky, pak se na moment sepne pohon přes ozubenou dráhu a do cíle dojíždíme zase klasicky. Zermatt je směs úzkých uliček, které jsou i v létě zaplněny davy turistů. Procházíme městem, když se zpoza jedhoho domu zcela bez varování vynoří..... mohutný Matterhorn v celé své kráse! Pohled opravdu úchvatný, foťák nepřestává cvakat jeden snímek za druhým.

Sedíme na lavičce, okukujeme Matterhorn a z výšky bezmála 4 kilometrů se nám vysílačkou ozývá Honza, který lanovkou „Glacier paradise“ vyjel až na Klein Matterhorn. Čekáme na něj, dáváme si společně kebab a klobásku a kolem páté se vláčkem vracíme k motorkám. Cestou zpátky se v Sierre rozdělujeme, abychom otestovali výhodnost místních dálnic: zatímco Honza jede po okresce skrze města, my si dáváme cca 40-ti kilometrový úsek po dálnici, sraz je benzínová pumpa v Riddes. Na místě jsme o deset minut dřív – myslel jsem, že to bude o dost větší rozdíl. Doplňujeme nádrže, přičemž automat nechce akceptovat ani moji, ani Honzovu kartu; jenom Zdeňka slaví úspěch.

Ujeto: 216 km; Trasa


Středa, den šestý

Na dnešek je v plánu výlet do Chamonix a cesta lanovkou pod Mt. Blanc. Vstáváme něco před šestou, s plánem na odjezd o půl sedmé. Ještě jsem v kuchyni, když už Honza u motorky netrpělivě přešlapuje – ale ukazuje se být lehce úplatný hrnkem čaje. Nakonec startujeme motorky v 7 hodin, projíždíme Martigny a ve vycházejícím slunci si dáváme dva průsmyky do Chamonix. Na místě jsme kolem osmé, parkujeme motorky a stavíme se do zatím docela krátké fronty. Lístky si kupuje jenom Zdeňka s Honzou (€54), já bych takové výšky asi nerozdýchal. Po odjezdu kabinky vyrážím na celodenní sólo výlet po Francii. Mířím k Roselendu, který jsme ve spěchu projeli předevčírem. Cestou míjím start horkovzdušných balonů u St. Gervais a na vršku sedla Saises odbočuju na značenou vyhlídku na Mt. Blanc: asi po kilometru končí silnice na parkovišti, odkud sice Mt. Blanc není vidět tak jak jsem čekal, zato odsud vedou značené turistické stezky. Nic pro mě, tak se vracím do Saises a po konzultaci s mapou naslepo zkouším výjezd k přehradě Girotte: z údolí je masiv Mt. Blancu vidět perfektně, seshora to bude paráda. Během pár zatáček mi hory mizí z výhledu, cesta je stále užší a začínám trochu pochybovat o smyslu téhle zajížďky, když jsem najednou na konci cesty, označeném jako Col du Joly a přede mnou se zcela bez varování naskýtá fantastický výhled na Mt. Blanc. Tohle opravdu stálo za zajížďku! Pro mě se silniční motorkou není jiné cesty zpět než po stejné silnici, kterou jsem přijel; dál ale pokračují šotolinové cesty a kolem projíždí motocyklista na enduru; za chvíli už ho vidím jak si to po jedné z nich šine kamsi na druhou stranu údolí.

Vracím se zpět (po asfaltu) a z Beaufortu začínám stoupat na Roselend. Silnice je fantastická; sice tu jezdí nějaká auta, ale jsem na motorce sám a tak se z nich stávají spíše "stojící překážky". Zatáčky si užívám s pocitem maximálních náklonů, když mne z idylky vytrhává pohled do zpětného zrcátka: jedno auto za druhým si tam dává plně naložená FJR-ka od Yamahy, i v zatáčkách je o dost rychlejší než já a tak mu na jedné z krátkých rovinek uhýbám - prosviští kolem mne hned a jde do - podle mě - šíleného náklonu. Když se tak dívám na ten "autobus" se dvěma lidmi, třemi kufry a další bagáží, nedá mi to, v duchu porovnávám těch 135 Nm u naloženého FJR-ka s mými 90 Nm na Bulldogu, zatíženém jen mnou. Sportmaxy od Dunlopu by měly něco snést, takže přesouvám boty špičkami na stupačky, motor točím k pěti a půl tisícům a hyn sa ukáže. Po pár zatáčkách (a rovinkách) ho mám opět na dohled a u odbočky na jezero, kde on jede rovně a já zatáčím, mě od něj dělí necelých 100 metrů. Uffff :-) Na chvíli stavím u hráze Roselend; obloha jako vymalovaná, v pozadí (pro změnu) Mt. Blanc. Původně jsem se chtěl stejnou cestou vrátit, ale pokračující silnice, podle mapy "stezka pro pěší", vypadá jako přijatelná asfaltka. Asi to bude náročnější, nesmí sem nejen auta s přívěsem, ale ani karavany. Cesta je to opravdu zajímavá a přivádí mě zpátky do Beaufortu. Odtud se s malou zastávkou na nízkém průsmyku Forclaz - tentokrát ne na focení, nýbrž na jídlo z vlastních zásob - vydávám k jezeru Annecy. Dostávám se tím o poznání níž, než jsem se celý den pohyboval a i hustota provozu je přílišná, takže návštěvu krásného města Annecy vzdávám (nechce se mi na pěší prohlídku) a končím v Duingt u zámku. Ten je bohužel nepřístupný, tak aspoň chvíli relaxuju ve stínu a nechávám oči popást na koupajících se francouzkách. Mimochodem, koupání v jezeře Annecy musí být hodně příjemné, protože tolik lidí jsem u žádného jiného jezera ve vodě neviděl.... že by to bylo třeba nadmořskou výškou? Objíždím jezero z druhé strany a pomalu mířím k domovu. Bez navigace občas trochu tápu, ono je totiž vedro, hlava v černé helmě trochu přehřátá, oči se snadno nechají unést spoře oděnou slečnou a přehlédnout malou cedulku s kýženou odbočkou je dílem okamžiku. Mezi Grand Bornard a Cluses projíždím průsmyk Colombiere: další z nevysokých, ale velice zábavných sedel. Vcelku hladce projíždím Cluses a doprovázen z loňska známými hnědými značkami Route des Grandes Alpes mířím na sever. Dojíždím stříbrné Ferrari a pár kilometrů se kochám fantastickým zvukem, linoucím ze z jeho čtveřice výfukových koncovek. Řidič asi ví, co má publikum rádo, a tak města projíždí na jedničku, maximálně dvojku a i přesto, že sedím na dvouválcové jedenáctistovce, slyším jenom jeho motor. A jak tak poslouchám, nevědomky přejíždím mou odbočku, na rovince ho předjíždím a teprve po 15-ti kilometrech mi dochází chyba, takže otočit a nabrat správný směr. Zkratkou to beru do údolí Abondance a v La Chapelle nemůžu odolat vůni pekárny. Odcházím o dva croissanty a bagetu těžší. Za chvíli už jsem na švýcarské hranici, projíždím bez kontroly a hledám nejkratší cestu na dálnici, která mě po chvíli přes Martigny dovádí až do Riddes. U chaty mám trochu potíže slézt z motorky, mé úsilí je doprovázeno smíchem z terasy. Byl to náročný den, od sedmi do půl sedmé jsem ujel 522 kilometrů po alpských silničkách. Večer provádím preventivní kontrolu brzdového obložení - je OK včetně jedné desky, která měla před odjezdem 1,5 mm. Zato Honza zjišťuje, že jedna ze zadních desek je zcela na odpis.

Výlet na Mt. Blanc - aneb jak to viděla Zdeňka poté, co jsem ji ráno vysadil

S Martinem se  loučíme v Chamonix (1035 m.n.m), máváme mu ještě naposledy z lanovky a za necelých 20 minut s jedním přestupem v Plan de l'Aiguille (2317 m.n.m) se ocitáme na vrcholu Aiguille du Midi (3842 m.n.m.). Do kabinky se vešlo cca 70 lidí, takže jsme se k okénku museli doslova probojovat. Těšíme se proto na vyhlídkovou trasu na Helbronner (3462 m.n.m.) a zpět. Po dohodě, že si Aiguille prohlédneme až na cestě zpáteční, se vydáváme hledat kýženou lanovku na Helbronner. Po asi 20ti minutovém čekání ve frontě konečně nastupujeme do čtyřsedačkové kabinky a jedeme na obhlídku Mt. Blancu. Výhled je fantastický a počasí naprosto parádní. Na Helbronneru máme 45 minut na obhlídku a focení a pak se vydáváme zpět na Aiguille du Midi. I zde je výhled na Mt. Blanc a okolní hory úžasný, ale je znát, že je zde více lidí. Protože je již po poledni, máme docela velký hlad a kupujeme si sendviče a kafe (teda já horkou čokoládu ;) v místní občerstvovně. Po jídle se tu ještě trochu porozhlédneme a kolem třetí hodiny vystupujeme v Chamonix z lanovky. Počasí se od rána, kdy bylo cca 10°C (nahoře 0°C) rapidně změnilo. Je asi 30°C a tak rychle nakládáme mikiny do kufru a mizíme domů na chajdu a do hor. Vaříme jídlo, klábosíme s ostatními přijíždějícími kamarády a čekáme na Martina.
Zapsala Zdeňka

Ujeto: 522 km; Trasa


Čtvrtek, den sedmý

Hodně brzo ráno mě budí hrozivá bouřka. Jsme asi přímo v mracích, takže blesky práskají všude kolem a nepřestává pršet. Dnes to na výlety rozhodně nevypadá, skoro se nechce věřit že ještě včera to na Mt. Blanc tak vyšlo. U snídaně se s Michalem domlouvám, že spolu pojedeme sehnat přezutí zadní pneumatiky na jeho motorku - už je příliš sjetá. Čekáme, až přestane pršet (ideálně bych uvítal i oschlé silnice, abych si nezapráskal motorku, ale to je při pohledu na oblohu asi utopie). V deset konečně přestává pršet a vyrážíme. Hned v Riddes zkoušíme štěstí v autodílně, posílají nás do 5km vzdáleného Saxxonu do Hondy. Tam dostáváme nabídku na přezutí za 400 CHF, přičemž pneumatika je za 300 CHF. To se nám zdá skoro dost, i když je to Michelin PR. Zkoušíme tedy ještě Yamahu v Martigny, ale ceny nejsou o nic lepší, tak se vracíme do Hondy. Akorát stíháme jejich pauzu na oběd, tak se domlouváme na půl druhou. Michal vybírá potřebnou hotovost, bankomat stávkuje a tak mění eura v bance. Jedeme do chaty na oběd a o půl druhé jsme zpátky v servisu. Švýcaři nikam nepospíchají, operace jim trvá 30 minut, po kterých má Michal motorku zpátky i s namazaným řetězem. Pěkné. Vracíme se zpátky, když si vzpomínám, že po mně Honza chtěl koupit brzdové desky do zadního třmenu. Otáčím se, abych se do Hondy vrátil a všímám si, že se obloha docela protrhává, tak zkouším jet dál přes Martigny, že bych se podíval na přehradu Hongrin tvarovanou do dvojitého U. Za Martigny ale vjíždím do hustého deště, tak se otáčím, na Shellce pod střechou tankuju, v Martigny v bikes-shopu beru desky pro Honzu a v silném dešti se vracím zpátky. Motorka je jako prase.

Ujeto: 95 km


Pátek, den osmý

Probouzíme se do posledního dne našeho pobytu v chatě Gucci. Počasí proti včerejšku není o moc lepší, ale neprší a z předpovědi víme, že už ani nebude - víkend má být slunečný. Na doporučení ostatních vyrážíme jen na krátký výlet na přehradu Sanetchsee a pyramidy u Sionu. Skrze všudypřítomné vinice stoupáme po stále užší silničce až do dvoukilometrové výšky, cesta se mění v šotolinu a korunu tomu nasazuje 800m dlouhý tunel, ve kterém je namísto asfaltu jen rozmoklý jíl a tekoucí bláto. I přes můj profi odhad 70:30 že tam s sebou plácneme, se nám daří projet bez pádu. Krajina u přehrady je trochu jiná, než vše, co jsme dosud viděli: ze všeho nejvíc mi to tu připomíná Skotsko (ne snad že bych tam už kdy byl). Cestou zpátky stavíme u všudypřítomných krav - Honza touží jednu z nich pohladit po čumáku. 3 krát kráva ucukne, při čtvrtém pokusu už výhružně vstává a tak radši prcháme. Blátivý tunel zdárně projíždíme i opačným směrem a v Sionu, když Honza tankuje, měním naši blátivou kouli v docela pěknou motorku pomocí tlakové myčky. Další zastávkou jsou pyramidy, označené jako turistická zajímavost snad v každé mapě. Realita je ale o dost slabší než očekávání, Honza míří dál na Grande Dixence a my nabíráme zpáteční směr. V Sionu děláme menší nákup v Migrosu a s krapet přetíženým kufrem se vracíme do chaty. Večer je tam pěkný šrumec - kdo chce ráno odjíždět brzy, už aktivně balí.

Ujeto: 203 km; Trasa


Sobota, den devátý

Vstávám něco kolem půl osmé přímo do cestovní horečky: celý dům balí, aby mohli brzy odjet domů. Na nás bude předání chaty v deset hodin, takže poklidně snídáme a teprve poté, co poslední motorka odjíždí, pouštíme se do balení i my. V deset přichází úklidová četa, kontrolují dům a hlavně nám vracejí zálohu 300 CHF, kterou jsme složili při předání klíčů. Loučíme se s místem, kde jsme strávili jeden z nejlepších Alpských týdnů a společně s Honzou vyrážíme na klikatou několikadenní cestu domů. U Vispu se chytáme do hodně nepříjemné dopravní zácpy, předjíždět se moc nedá a tak se nedobrovolně koupeme - ve vlastním potu. Za Brigem ale provoz opadá a krátce po poledni přijíždíme do Ulrichenu. Tam se ubytováváme v kempu (CHF 27,20), stavíme stany a jen nalehko vyrážíme na odpolední výlet po průsmycích. První na programu je Grimselpass (2165 m.n.m.). Všímám si výhružných značek po kraji silnice, informujících o počtu obětí z řad motocyklistů v téhle lokalitě za loňský rok - 69. To člověku na náladě moc nepřidá a o nedobrých zkušenostech místních s motocyklisty svědčí i docela časté policejní kontroly - nám se ale vyhýbají. Na vrcholku Grimselu trávíme trochu času u ohrady s tlupou roztomilých svišťů, a při sjezdu se zastavujeme na přehradě.

Za slunečného víkendu je na průsmycích nečekaný provoz, kdy na 1 auto připadá 2 a více motocyklů. Najdou se mezi nimi jak "kliďasové", tak i "závodníci" a proto si průsmyky daleko více vychutnáváme zrána nebo v podvečer. Kapitola sama pro sebe jsou nezkušení - nebo bezohlední? - řidiči aut, kteří zatáčky projíždějí jako s autobusem a na rovinkách se zarputile drží uprostřed silnice: nejvíc se mi osvědčilo na ně před předjetím zatroubit.

Pokračujeme v cestě a v Innertirchenu zatáčíme na Sustenpass (2224 m.n.m.). Proti Grimselu je tu skoro zanedbatelný provoz, silnice se sympaticky klikatí vedle skály a z pohody nás vytrhuje až protijedoucí motocykl, důrazně signalizující abychom zpomalili. Během kilometru dojíždíme kolonu stojících aut, chvíli za nimi postáváme a pak pomalu projíždíme dopředu. V protisměru nic nejezdí a před tunelem stavíme - na jeho konci je vidět ambulance, tak  slézáme z motorek. Jako správný netrpělivec se jdu podívat, co se stalo a ze zjištění nemám zrovna dobrou náladu: podle všeho auto vyjelo do protisměru a smetlo motocykl ; auto blokuje silnici, rozmlácená motorka leží na trávě jen kousek od srázu - vedle ní jsou dvě helmy...  Po hodině se opět rozjíždíme, s poněkud mírnějším tempem. Na vrcholku Sustenu nás čeká krásné panorama.

Posledním dnešním průsmykem je Furkapass (2431 m.n.m.), který jedeme už k večeru: to znamená minimální provoz a příjemné světlo. Na vrcholku děláme pár fotek a vracíme se do kempu, kde si v sedm hodin děláme večeři z vlastních zásob.

Ujeto: 277 km; Trasa


Neděle, den desátý

Na samonafukovačkách se nespí špatně, ale postel je postel. K tomu bylo v noci docela chladno, stan máme zevnitř opocený a sušíme ho v ranním slunci. Po snídani balíme stany a vyrážíme na Nufenenpass (2478 m.n.m.). Cesta je to příjemná, . S mapou konzultujeme možné trasy přes průsmyk Sv. Gotharda (2108 m.n.m.): tunel to určitě nebude, proto jsme do Alp nejeli. Zbývají 2 cesty přes průsmyk: nová a stará - jako správní drsňáci volíme tu starou, sedáme na motorky a za chvíli už mi zuby drkotají na dlážděném povrchu - ano, silnice je tady skutečně dlážděná. Honza s Transalpem nám mizí v dáli, se silničním podvozkem se tu moc svižné tempo držet nedá. Ve vracečkách se najdou i místa s chybějícími kostkami a po chvíli raději zastavuju a stěhuju stan ze zahrádky na horním kufry na vršek bočního kufru, který je přeci jenom fortelnější. Na průsmyku si dáváme bratwurst a druhou stranou průsmyku sjíždíme do Andermattu. Povrch zůstává dlážděný jenom kousek, pak už je to starý dobrý asfalt.

 

Přes Oberalpass (2044 m.n.m.) pak bez významnějších událostí krájíme švýcarské kilometry směrem na východ, až nás celková rozlámanost nutí před Davosem udělat malou přestávku v trávě. Ještě tankujeme a v Davosu odbočujeme na Flüelapass (2383 m.n.m.). Nahoře děláme přestávku a pozorujeme pasoucí se ovce pod dohledem pohodářského pasteveckého psa. Přišel čas někde přenocovat, hned pod sedlem v Susch jsou ukazatele na kemp, ale je to hodně pochybné, tak se otáčíme a jedeme do nedalekého Zernezu (CHF 30,90): tam už nám úroveň vyhovuje. Stavíme stany a jelikož není co pít, jdeme se podívat do města po nějakém obchodu; v neděli večer ale nemáme šanci, tak musíme dnešní pivo oželet.

Ujeto: 258 km; Trasa


Pondělí, den jedenáctý

Noc byla opět chladná, tak vstáváme už v 7 hodin. Snídáme, balíme a loučíme se s Honzou, který už je Alpami přebažen a nejrychlejší cestou míří domů. My o půl desáté také vyrážíme na Offenpass (2149 m.n.m.), který nám po dosavadních průsmycích nabízí nečekanou podívanou: namísto zažité pustiny je tu i přes velkou nadmořskou výšku zalesněný porost. Silnice je spíše na svezení než na vracečky, takže suma sumárum se nám tenhle průsmyk líbí. Protože je nádherné počasí a nikam nespěcháme, mírně upravuju původní plán a v Santa Marii odbočujeme na Umbrailpass (2501 m.n.m.), který nás drobnou zajížďkou přes Stelvio přivede na původně zamýšlenou trasu. Umbrail začíná moc hezky, ale po pár kilometrech je asfalt vystřídán obyčejnou šotolinou. A tu my, tvrdopodvozkovníci, moc nemusíme. Naštěstí ta hrůza netrvá dlouho a kus před vrcholkem opět vjíždíme na asfalt. Hned za sedlem nás čeká  Italská hranice a nadobro se loučíme se Švýcarskem.

Z Umbrailu je to jenom kousíček na Stelvio (2758 m.n.m.). Pří tradičním focení u cedule mi motorka málem padá, když se otáčím na nerovnosti, ale co by asi netrénovaná noha pustila, pobrala silná vůle. Na Stelviu to vypadá jako na motorkářském sraze s dobrým jménem, ale ještě máme kam zaparkovat. Po chvilce odjíždíme, tentokrát pojedeme severní stranou dolů.

Stelvio mi opakovaně potvrzuje, že je to nejobtížnější průsmyk, co jsem kdy jel: kombinace velkého počtu poctivých vraceček a silného provozu dělá sjezd snad ještě náročnějším, než výjezd. Po dvou situacích, kdy v pravé zatáčce stěží držím rovnováhu, konečně přicházím na správnou metodu - chce to na to jít tak trochu "po italsku": hodně si před zatáčkou najíždím, abych se vyhnul kritickému místu s vysokým spádem, a hned je jízda snazší.

Po silnici SS38 míříme na východ. U příhodného supermarketu vysílám Zdeňku na nákup, a jelikož se nám nechce jogurty a nektarinky pěchovat do kufrů, konzumujeme je rovnou na místě. Tím je největší hlad zažehnán a můžeme pokračovat. Naše nadmořská výška stále pomalu klesá a v motorkářském oblečení je nechutné vedro. Korunu tomu nasazuje průjezd Merana, zlatě bylo vysoko v horách. Jízda po SS44 na sever od Merana nápadně připomíná horskou dráhu, hupy jsou perfektní a mít v sobě vydatný oběd..... tak ho už sobě zase nemáme. Začínáme stoupat na Jaufenpass (2099 m.n.m.) a vypadá to, že si poctivě nastoupáme celou jeho nadmořskou výšku, protože začínáme opravdu nízko. Svezení je tu docela fajn a v sedle si užíváme trochu chladnější vzduch. Další cesta vede směrem na Bruneck; jsme opět nízko a při tankovací zastávce se chladíme nanukem. Na doporučení Honzy odbočujeme z SS49 na sedlo Staller (2055 m.n.m.). Úzká silnice se líbivě motá podél jezera, až končíme u semaforu. Provoz na tomhle průsmyku je skutečně řízen jednosměrně, z našeho směru svítí zelená vždy od 30. do 45. minuty v každé hodině. Přijíždíme v celou, tak necháváme motorku stát přímo u semaforu a procházíme se k jezeru. Při návratu nás čeká mírná změna - naše motorka sice stále na původním místě, ale za ní dobrých patnáct dalších plus nějaká auta. Pět minut před půlou jsou už všichni oblečení a v sedle, tak sedáme a startujeme: uvidíme, jak dlouho udržíme pole position. Bliká zelená a předvádím jeden z husarských kousků, které Bulldog umí - tzn. raketový odpich. Cestou nás předjíždí jedna z motorek, jinak si až do "cíle" držíme velmi pěkné druhé místo. Nahoře obligátní fotka, proplétáme se stádem krav volně se pohybujících po silnici  a vjíždíme do Rakouska - sbohem, blázniví makaróni. Projíždíme Lienz a přes perfektní a rychlou silnici na nevysokém sedle Iselberg dojíždíme do Obervellachu, kde se ubytováváme v docela pěkném rafťáckém kempu (€14,50).

Ujeto: 400 km; Trasa


Úterý, den dvanáctý

I přesto, že jsme usínali za jasné oblohy, se před ránem spouští silný liják. Stan ale neprosakuje, motorka je taky schovaná pod plachtou a v sedm hodin, když vstáváme (ne že bych toho za deště moc naspal), se už obloha protrhává a vylézá slunko. Během snídaně sušíme stan a motoplachtu, počasí se pěkně vybírá a vyrážíme na cestu domů. Můj odhad je něco pod 600 km, to bychom snad mohli dát. Ve Spittalu si krapet zajíždíme, ale o chvíli později už platíme €7 na mýtnici Nockalmstrasse, scénické cesty na jihu Rakouska. Prostředí je pěkné, děláme 2 zastávky a pár fotek. Po zážitcích ze švýcarských alp nám už krajina na Nockalmu nepřijde nijak výjimečná, spíš si lámu hlavu za co se tu vlastně platí (za veřejné záchody rozhodně ne - dřevěné kadibudky s volným výhledem na "úložiště" ve mě moc důvěry nevzbuzují). Nockalm opouštíme s tím, že je to pro dnešek asi poslední pěkná podívaná - zbývá už jenom zdlouhavá cesta domů. To je ale zásadní omyl, protože následující desítky kilometrů naší cesty předvádějí nejprve to nejhorší, a posléze to nejlepší, co se dá na motorku přát. V Murau tankujeme a nakupujeme něco k snědku ve Sparu. Ještě chvíli jedeme na východ, abychom se cestou domů vyhnuli Linzi - bez dálniční známky nebo GPS víceméně neprůjezdnému. Před Judenburgem nabíráme severní směr a stoupáme na St. Johann - silnice se sympaticky kroutí a značkám o úpravě povrchu vozovky něvenuju velkou pozornost - vždyť tu nic není. Za chvíli už ale zastavujeme u semaforu a úsměv mi tuhne: dál už silnice chybí, provoz je veden po provizorním náspu z kamení. To si snad Rakušáci dělají srandu! Poskakujeme po šutrech, všude se práší, od protijedoucích aut tu a tam odstřelí kamínek a korunu tomu nasazují stavební náklaďáky, které se s tím nemažou a zvedají oblaka prachu. Trvá to snad deset kilometrů, a jakmile jsme opět na asfaltu, dělám přestávku a kontroluju škody: nikde nic vážného, jen připomínáme účastníky operace Pouštní bouře. Po půlhodinové siestě pokračujeme dál, a vše se spiklo proti nám - další rozestavěný úsek! Bez proražení pneumatiky či zásahu kamenem i tento projíždíme a pro změnu máme trochu zábavy: před námi je prudký sjezd, množství výstražných cedulí upozorňuje na vážná nebezbečí a pár aut před námi jede osobní auto s těžkým karavanovým přívěsem. Po pár zatáčkách už se okolím line štiplavý smrad z brzdového obložení a do obce Trieben už souprava vjíždí zahalená v hustém oblaku. Řidič nevypadá znepokojeně a v klidu pokračuje v jízdě, ještě ho vidíme jak najíždí na dálnici a už se drápeme na další kopec, za nímž projíždíme Admont a dostáváme se na vynikající silnici č. 117. Levá střídá pravou, optimální tempo 80-110 km/h. To celé trvá až cca k Weyeru.

Mám-li porovnat kvalitu a zábavnost silnic pro motocyklistu, pak Rakousko jednoznačně řadím na 1. příčku. Zkraje jsem měl pocit, že třeba některý stavbyvedoucí zrovna chyběl, když se ve škole probíraly pojmy jako "přímka", "rovně" a podobné tvary. Po projetí značné části Rakouského území ale nabývám dojmu, že tyto geometrické tvary v osnovách Rakouského školství zcela chybí, naopak důraz musí být kladen na kružnice, křivky a podobné záležitosti. Nemluvě o povolené 100 km/h rychlosti.

Podél řeky Enns jedeme do Steyru, kde si na pumpě hladíme přehřáté tělesné schránky nanukem. Mezitím přijíždí na pumpu další Bulldog, tak vyměňujeme zkušenosti a pokračujeme - na hranice to je už jen kousek. Zdárně objíždíme Linz a přes přechod Dolní Dvořiště se vracíme do ČR. Na doporučení Honzy si dáváme večeři ve Včelné - je to jen kilometr stranou od hlavní cesty a můžeme potvrdit - vaří zde docela dobře a za perfektní ceny. V Budějovicích tankujeme a obvyklou nejkratší trasou se blížíme k domovu. Silnice jsou v porovnání s těmi, po kterých jsme víc než týden jezdili, v dost špatném stavu, tak jsem skoro rád když se smráká, že na vozovku neuvidím - stejně není o co stát. Ve Žďáru se hrozivě blýská a vypadá to na déšť, tak telefonicky zjišťuju, jak je na tom Hradec. Tam prý nic, tak se šalamounsky připravujeme: Zdeňka si bere nepromoky (kdyby pršelo), já jedu bez nich (kdyby nepršelo). Během chvíle dostáváme pěkný ceďák, ale trvá jenom krátce a cestou zase osychám. Doma jsme ve tři čtvrtě na deset.

Ujeto: 720 km (kdybych ráno tušil, že je to domů tak daleko, určitě bychom jeli dva dny...); Trasa


Závěrem

Díky Honzovi za fotky, Zdeňce za statečnost a zase za rok!