DOLOMITY 2013

Úvodem

Spouštěčem pro motovýlet do Dolomit byla na jaře 2011 speciální příloha motokatalogu LOUIS, po jejímž prostudování jsem k výletu snadno přemluvil i manželku. Výlet nám tenkrát zhatila technická závada na motocyklu a znovu jsme se k němu vrátili až o dva roky později během debaty u piva na Čarodějnicích. Cíl byl stanoven zcela prostě: během dvou dnů dojet do Dolomit, týden si tam zajezdit a v pořádku se vrátit domů.

Ubytování jsem zamlouval s cca měsíčním předstihem přes portál casevacanza.it; přes prvotní nabídky ve výši cca €800/týden jsem se postupně propracoval až na přijatelných €400/týden s tím, že většinu vybraných apartmánů jsem kontaktoval e-mailem. Termín byl stanoven celozávodkou Škodovky, místo jsme pak vybrali co možná nejblíž k plánovaným trasám a zároveň stranou od hlavních tahů. Výsledkem byl apartmán v malé obci Penia u města Canazei na 5 nocí ; oblast Dolomit není příliš velká a 4 dny bohatě stačí na ty nej průsmyky - den máme rezervu pro případné rozmary počasí.

Sobota 13. července, den první

V 10.30 se scházíme na čerpací stanici Shell v Hradci Králové v následující sestavě :
S plnými nádržemi a dofoukanými pneumatikami vyrážíme směrem na jih. Obě Hondy jen s horním kufrem a malým vakem vypadají vedle Bulldoga vybaveného třemi kufry a tankruksakem jako lehká doprovodná vozidla, ale když už ty kufry mám, proč je koneckonců nevzít na výlet. Spojení přes PMR vysílačky funguje perfektně a cesta rychle utíká, první zastávku děláme až v Jindřichově Hradci (160 km na jeden zátah je velmi pěkný výkon). O kus dál v Číměři obědváme (nevybrali jsme dobře - čekání na jídlo je nepříjemně dlouhé) a po chvíli už za Novou Bystřicí vjížídme do Rakouska. Silnice do Freistadtu je perfektní na rozehřátí - kvalitní asfalt se spoustou zatáček nás po obědě probírá z mírné letargie. Před vjezdem na dálnici kupujeme dálniční známky (3 za cenu 1 je vskutku neodolatelná nabídka) a zrychleně se přesouváme do oblasti jezer solné komory, kde chceme přenocovat. Zkraje se příliš nedaří, neboť zde probíhá cyklistický závod; stačí ale projet o kus dál a v Gosau hned na první pokus domlouváme ubytování za €25 / osoba včetně snídaně. Před spaním ještě procházka do místní restaurace na gulášovou polévku a pár piv.
Ujeto: 484 bm

Ubytování v Gosau Výhled z okna

Neděle 14. července, den druhý

Spalo se dobře a v 8 hodin se scházíme u stolu na snídani. V deset hodin pak vyrážíme na další cestu, díky krásnému počasí jednomyslně volíme variantu přes GrossGlockner. Silnice B166 z Gosau je skvělá, levá střídá pravou lemovaná z jedné strany skálou a z druhé horskou říčkou. Odbočujeme na Abtenau a sympatické zatáčky ještě pokračují až k Bischofshofen, kde se napojujeme na hlavní silnici B311, po které s jednou tankovací zastávkou jedeme až k Zell am See a mýtné bráně u vjezdu na GrossGlocknerskou vysokohorskou silnici. U kasy platíme €23 za každou motorku a s nelibostí sledujeme hustý nedělní provoz (přesto, že je poledne a každý normální člověk by měl obědvat...). Projíždíme závorou, krájíme první kilometry a co nevidět dojíždíme první kolonu aut s autobusem v čele. Chvilku nám trvá, než se “otrkáme” a na výjezdech ze zatáček se posouváme dopředu; i malé zaváhání ale stačí aby se mezi nás vsunul natěšený řidič Mercedesu CLK 63 AMG. Zvuk i akcelerace je famózní, ale v hustém provozu nemůže konkurovat daleko menším a obratnějším motorkám, takže ho znovu řadíme na konec fronty a po chvíli se dostáváme i před ten zpropadený autobus. Prcka ještě při předjíždění kolony pozlobí řidič Mitsubishi Lancer EVO, kterému konečně začalo foukat turbodmychadlo a zkouší Prcka vytlačit za svodidla : nakonec se vedle sebe vejdou všichni tři a silnici máme až na vrchol krásně prázdnou.

Líbí nebo nelíbí, provoz na GrossGlockneru bývá silný a o víkendu v pěkném počasí to platí několikanásobně. Stupeň zábavnosti je pak výrazně snížen o auta, karavany, autobusy a podobnou havěť a nezbývá než si úsek zajet vícekrát (pokud nevyjedete za mýtnici tak už se nic neplatí), nebo sem přijet brzy ráno / pozdě večer.


Zajíždíme na Edelweiss i k ledovci. Tam mi u oběda volá majitelka apartmánu, že nám dá slevu na ubytování - zkraje nechápu co se děje, ale při pohledu na hodinky je jasno : už jsou 3 odpoledne a jelikož tam stále nejsme, vycukala se že jsme našli něco levnějšího …

Mýtnice pod GG Pohled na údolí GrossGlockner zaměřen Parkoviště na Edelweiss Parkoviště na Edelweiss Parkoviště na Edelweiss Parkoviště na Edelweiss Parkoviště na Edelweiss

Sjíždíme na druhou stranu Alpského masivu, projíždíme Lienz a s předtuchou dražšího benzínu v Itálii si ještě před hranicemi plníme nádrže za rakouské ceny (a €1,45 za litr nám přijde přemrštěné - kdybychom jen tušili …). Za hranicemi nás čeká nepříjemně hustý provoz a tak mizerná silnice, že si v ničem nezadá s tou českou. Tak to pokračuje až do Cortina d’Ampezzo, až dokonce plníme vysílačkový éter návrhy na návrat do sympatičtějšícho Rakouska. Pokračujeme ale dál přes Passo di Falzarego, kvůli pokročilé hodině bez zastávek. Silnice je náhle jako vyměněná, kvalita i zatáčkovitost na nejlepším stupni a na dalším Passo Pordoi už jedeme skoro nadoraz - až skoro na výjezdu z vracečky přejedu sviště, který se rozvaluje uprostřed asfaltu. Jakub se nám trochu ztrácí, ostré pomalé zatáčky mu (zatím) nedělají úplně dobře. Řežeme poslední zatáčky ve sjezdu do Canazei, cíle naší cesty : při čekání na Jakuba mě překvapují mírně namodralé přední kotouče - asi bych se měl trochu krotit. Ubytování nacházíme bez potíží, přebíráme klíče a povlečení a jelikož jsme v domě skoro sami, parkujeme motorky do přístřešku (který normálně přináleží jinému apartmánu). Máme dva pokoje, obývák s vybavenou kuchyní a koupelnu s horkou vodou, takže perfektní základna pro výlety příštích dní. K jídlu zatím nemáme nic, tak po deváté vyrážíme do jediné místní resturace “Panarel” na pizzu a trochu vína. Domlouváme se lámaně italsko-německy, zcela bez problémů.
Ujeto:  354 bm

Ubytování Ubytování Kryté stání pro motorky


Pondělí 15. července, den třetí

Budíme se do krásného počasí až po osmé a vyrážíme pěšky do místního obchůdku s potravinami pro nějaké to jídlo na zbytek týdne. Nabídka překvapivě široká, ceny odpovídající nadmořské výšce. Po snídani z čerstvých surovin vyrážíme na krátký odpočinkový okruh po náročném přesunu. První zastávkou je průsmyk Fedaia (2.057 m.n.m.) a stejnojmenné jezero na jeho vrcholu. Dáváme si krátkou pauzu a kocháme se výhledem na Marmoladu. Východní stranou sjíždíme dolů a dle doporučené trasy děláme mírnou zajížďku po SP20 - rozhodně stojí za to. Kousek jedeme i po silnici ze včerejška a v Arabba zastavujeme na oběd - Prcek neodolá gulášové polívce, já s Jakubem zkoušíme studený talíř s klobásami a sýrem. Pokračujeme přes průsmyk Campolongo (1.875 m.n.m.) na průsmyk Gardena (2.136 m.n.m.), přes průsmyk Sella (2.244 m.n.m.) se pak vracíme domů. Při sjezdu vyrážím o něco napřed, abych v jedné ze zatáček mohl vyfotit projíždějící VTR-ka a výsledkem jsou docela povedené fotky. Okruh sice nebyl nijak dlouhý, ale průsmyky nám daly zabrat. Benzín tu stojí těžko stravitelných € 1,85 / L neboli 50 Kč / L.
Ujeto: 112 bm

Průsmyk a jezero Fedaia Jezero Fedaia Fedaia, v pozadí Marmolada Pauza na oběd Typická architektura Průsmyk Gardena Průsmyk Gardena Průsmyk Gardena - výhled Průsmyk Gardena - výhled Průsmyk Gardena - sjezd Průsmyk Gardena - sjezd Průsmyk Sella Průsmyk Sella - výhled


Úterý 16. července, den čtvrtý

Na dnešek máme v plánu delší výlet, vstáváme dřív a po deváté už sedíme na motorkách. Počasí nám stále přeje a je zaděláno na další slunečný den. Začínáme výjezdem na průsmyk Pordoi (2.239 m.n.m.) v silném provozu všedního dne. S každým průsmykem jsme ale troufalejší a tak auta celem pohodlně předjíždíme na výjezdech ze zatáček. Navíc je tu minimálně 70% podíl naftových vozidel a táhnout se za nimi v tom smradu je za trest. Většina plechovkových výletníků parkuje na průsmyku zřejmě kvůli pěší turistice, my sjíždíme do Arabba a znovu jedeme přes průsmyk Campolongo - tentokrát ale pokračujeme dál na sever a uhýbáme až na odbočce k průsmyku Valparola (2.168 m.n.m.). Silnice je relativně rovná a přehledná, za mírným horizontem na nás ale mává policista: mě nechává projet, Prcka taky, ale Jakubovi nekompromisně signalizuje aby zastavil. Než se otočím, zaparkuju a dojdu k nim pro zajištění jazykové podpory, už je podle napjaté atmosféry znát že to nebude úplně jednoduché : začínáme na překročení rychlosti (92 km/h na sedmdesátce) za €168 a předjíždění na plné čáře za €41. Po chvíli klopení zraků, šoupání nohama a kostrbatém vysvětlování situace to je komplet za €82 - sice pořád hodně, ale snesitelné. Zbývající kilometry na průsmyk pak probíhají velmi poklidně. Valparola je na pohled zajímavý průsmyk, většinu povrchu zde tvoří kámen a jen málo zeleně.

Průsmyk Pordoi Průsmyk Pordoi Průsmyk Pordoi Průsmyk Valparola Průsmyk Valparola Průsmyk Valparola Průsmyk Valparola Průsmyk Valparola Průsmyk Valparola

Na ani ne 500m vzdáleném passo Falzarego (2.105 m.n.m.) ani nezastavujeme pro fotku a pokračujeme na Passo Di Giau (2.236 m.n.m.), který projíždíme z jihu na sever. Svezení tu je pěkné s minimálním provozem, jen pár německých turistů na BMW po několik zatáček odmítá akceptovat přítomnosti rychlejších strojů a mírně nám blokují cestu. Posléze však v souboji nervů vítězíme a výjezd máme volný. Po krátkém oddychu na vrcholu sjíždíme do Cortiny a hledáme obchod pro nějaké jídlo; bohužel je vše zavřené.

I na severu Itálie se dodržuje siesta - mezi 13 a 16 hodinou je valná většina obchodů a restaurací zavřená a je dobré na to myslet, má-li člověk hlad.


Nakonec ale máme štěstí, přes silnici je otevřená pizzerie a tak obědváme na zahrádce ve stínu, aspoň částečně krytí před úmorným vedrem. Po dobrém (i když pro české žaludky množstvím nedostatečném) obědě sedáme na motorky a pokračujeme k 15 km vzdálenému jezeru Misurina, od kterého by měl být jedinečný výhled na panorama Dolomit.

Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Průsmyk Giau - jeden z nejkrásnějších Jezero Misurina Jezero Misurina

Cesta je sice dobrá, ale provoz silný a po dopolední zkušenosti se držíme zkrátka. Jezero je skutečně krásné, ale po krátké pauze pokračujeme zpátky přes Cortinu k městu Longarone, které před 50-ti lety spláchla ničivá vlna po sesuvu horského masivu do čerstvě zprovozněné přehrady Vajont. S každým kilometrem dál na jih od Cortiny stoupá teplota okolního vzduchu a výrazně klesají ceny benzínu až ke snesitelnějším €1,70 / L. Na rychlostní silnici potkáváme další měřící hlídku, ale tentokrát projíždíme bez povšimnutí - však taky nikam nepospícháme. Po 60km odbočujeme k přehradě stoupáním po výborné silnici, která končí u semaforu před tunelem s jednosměrným provozem. Již z tunelu je vidět hráz, která v době svého zprovoznění byla nejvyšší na světě a i dnes jí patří 5. místo v žebříčku těch nejvyšších (výška hráze 261 m). Míjíme kapli a motorky necháváme na parkovišti, abychom to pěšky obhlídli. Smutně konstatujeme, že vyjma kaple, pamětních desek a nepříliš dobrého výhledu na hráz tu nic nenaznačuje závažnost katastrofy, který si vyžádala 1.800 lidských životů. Více informací lze pravděpodobně získat při absolvování prohlídky s průvodcem, ale jsme tu v nevhodný čas a tak zase odjíždíme. Zpátky přes Longarone míříme po silnici č. 251 přes Forno di Zoldo domů : silnice je perfektní, víceméně po rovině ale s krásně táhlými zatáčkami. Když už si myslíme, že to máme takzvaně “v ruce”, místní řidiči obyčejných rodinných kombíků nám dokazují že sebelepší motorka se nemůže vyrovnat 4 kolům s řidičem znalým terénu - bez ohledu na řádový rozdíl v dynamice vozidla. Kolem osmé večer sjíždíme do Caprile, kde už cestu dobře známe a vychutnáváme si večerní výjezd na Fedaia pass. Rychle se ochlazuje a jsme rádi, když v 9 večer parkujeme motorky do krytého stání u apartmánu a jdeme zajíst & zapít další úspěšný den.
Ujeto:  285 bm

Kaple u místa neštěstí Hráz Vajont Pamětní desky obětí Hráz Vajont Celý kopec v popředí se sesul z hory v pozadí Vlajky se jmény dětí DolomityVečerní Fedaia

Středa 17. července, den pátý

Dnes si s odjezdem dáváme načas : počasí nám stále ukazuje svou lepší tvář a modrá obloha vybízí k dalšímu výletu, tentokrát na jih. Přes Canazei jedeme po hlavní silnici č. 48 v nepříjemně silném provozu až do Moena, kde odbočujeme na SS346 a zahajujeme stoupání na průsmyk San Pelegrino (1.918 m.n.m). Po cestě jsme vícekrát upozorňování policejními hlídkami i řádně označenými organizátory na probíhající cyklistický závod; organizace je ale bezchybná a tak se s pumpičkáři víceméně nedostáváme do kontaktu. Na vrcholu průsmyku se honí mraky a je příjemně chladno, po krátké pauze pokračujeme na průsmyk Valles (2.032 m.n.m.) ; při sjezdu z Pelegrino předjíždíme pár motocyklistů na chopperech s nízko položenými stupačkami, oba jimi bez hnutí brvou ve vracečkách vyrývají dlouhé šrámy do asfaltu... My jsme na tom poněkud lépe, i když v pravých stoupavých vracečkách stále myslím na níže položené výfukové koleno u svého Bulldoga : zatím to ale vypadá, že montáž lépe odladěných pružin nepříjemné škrtnutí zcela vyloučila a můžeme s klidem řezat zatáčky. Na sedle Valles, zatímco fotím okolní přírodu, začíná z oblak padat pár kapek - naštěstí to zůstává u příslovečného páru a není důvod k panice. Pokračujeme na průsmyk Rolle (1.989 m.n.m.), přestávku vyplňujeme kávou a zmrzlinou za překvapivě přijatelné ceny.

Jak na tomto, tak i na obou předchozích sedlech si všímame daleko menšího zájmu turistů než v přechozích dnech na těch “nejprofláknutějších”, a rozhodně to není nepříjemné. Na druhou stranu, kvalita asfaltu je tady o pár chlupů níž než jsme si navykli v uplynulých dnech (stále ale přijatelné).


Sjíždíme z průsmyku dále na jih, cílem je jezero Calaita o němž Louis průvodce prohlašuje, že je jedním z posledních klidných míst v Dolomitech -> tam musíme jet ! Opět se míjíme s cyklozávodem, tentokráte máme tu čest jet chvíli spolu s cyklisty : jejich tempo je doslova vražedné, na rovinkách mezi zatáčkami jedou kolem stovky a s okolním provozem potažmo brzdami si vskutku nelámou hlavu. Jednu skupinku drze předjížím před levou vracečkou  a když mě posléze (jsouc ve slušném náklonu) jeden z cyklistů sebevražedně předjíždí vnitřkem s nasupeným výrazem ve tváři (mimochodem, do zatáčky nemohl vidět zhola nic), chápu že závod bude asi důležitý :-) Za rytmického práskání dvou válců ho nechávám za sebou a jsem rád, když o kus dál cyklozávod pokračuje mimo silnici a máme opět klid. V Mezzano, opět v nižší nadmořské výšce s úmorným vedrem, rádi odbočujeme z hlavní SS50 k jezeru. Po 6 kilometrech stoupání nás čeká zatarasená silnice se zákazem, musíme se tedy vrátit zpět a najít alternativní cestu. Čtyřkilometrovým tunelem Totoga podjíždíme horský masiv a konečně se ochlazujeme; za tunelem tankujeme a jelikož i zde jsou dopravní značky ohledně zakázaného průjezdu k jezeru, ověřuju lámanou italštinou u obsluhy zda je výjezd možný. Údajně ano, a o pár chvil později už stoupáme úzkou horskou silnicí až k samotnému jezeru Calaita. Ohromení se nekoná, je to prostě jezero s malou restaurací, navíc jsou hory schované v mraku a začíná lehce krápat - jdeme se tedy aspoň najíst. Bohužel opět v nevhodnou dobu, kuchyň byla otevřená jen do 15 hodin, nezbývá tedy než sjet zpátky dolů a doufat, že budeme rychlejší než postupující srážkový mrak.

Průsmyk Valles Kaple na Passo Rolle Zátiší Jezero Calaita

Máme štěstí a průjezd sedla Brocon (1.616 m.n.m.) je zcela v suchu. Cesta je tu extrémně klikatá, úzká tak na jedno auto a navíc bez svodidel, takže jedeme pomalu s očima na šťopkách a těch 30 km do dalšího města trvá celou věčnost. Projíždíme Castelnuevo a stoupáme na poslední pomyslný připínáček v seznamu průsmyků k dobytí - Passo Manghen (2.047 m.n.m.), který se ukazuje být rozhodně tím nejnáročnějším, co se v blízkém okolí dá najít. Cesta opět velice úzká, s autem se tu motorka vyhne jen stěží; do toho příkré stoupání a stoupavé vracečky tak ostré, že musíme řadit první převodový stupeň. Na vrcholu nás překvapuje heliport - v okolí je totiž jen menší horská chata. Při sjezdu dolů znovu jedu napřed, abych udělal pár fotek v zatáčce. Po sjezdu z průsmyku nás čeká 30 km po hlavním tahu, bohužel je to samá vesnice a provoz i přes večerní hodinu stále silný takže naše tempo není o nic rychlejší než v průsmykovém terénu. V Canazei na poslední chvíli stíháme otevřený obchod a o chvíli později už v apartmánu pojídáme spaghetti alla arrabiata.
Ujeto: 275 bm

Výjezd na průsmyk Manghen Budoucnost digitální fotografie Ty nejostřejší vracečky v Evropě najdete na průsmyku Manghen Manghen - vrchol Passo Manghen Pohled do údolí na klikatou silnici

Čtvrtek 18. července, den šestý

Po úspěšném zdolání všech “povinných” průsmyků plánujeme na dnešek jen krátký okruh, abychom byli před zítřejším návratem fit. Navíc to podle předpovědi vypadá, že bychom mohli chytit i nějakou to vodu z oblohy. Stejně jako včera jedeme na jih po hlavní SS48, po pár kilometrech odbočujeme vpravo a přes průsmyk Costalunga (1.745 m.n.m.) přejíždíme k malebnému jezeru Carezza. Pro milovníky pěší turistiky je zde velkokapacitní parkoviště se sociálním zázemím, my si vystačíme s trochou místa v odstavném pruhu. Voda v jezeře je křišťálově průzračná, ale začíná trochu krápat a tak kvapem odjíždíme : kousek zpátky a poté na průsmyk Nigra (1.688 m.n.m.). Cestou nahoru déšť zesiluje, ale než se stačíme rozhodnout pro zastávku a obléknutí do nepromoků, jsme za průsmykem a déšť zvolna ustává. Ještě pár kilometrů jedeme po mokrém asfaltu, i ten ale osychá a můžeme nasadit sportovnější tempo. Chceme se podívat na místní přírodní pyramidy - od nich nás ale odděluje údolí a jím se vinoucí dálnice A22. Musíme tedy až do Bolzana, kde nás opět čeká úmorné vedro. Zanedlouho už ale stoupáme po druhé straně a s tankovací pauzou zastavujeme na výchozím parkovišti u pyramid. Podle ukazatelů je to cca. 15 minut pěšky, což jednohlasně zamítáme a pokračujeme dál na motorkách. Pyramidy jsou po chvilce celkem dobře vidět ze silnice a stejně jako jsem před lety konstatoval ve Švýcarsku, i zde je to spíš na letmý pohled než na seriózní výlet. Sjíždíme do údolí k Ponte Gardena po malebné uzoulinké silničce, která má co 100m rozšíření, aby se protijedoucí vozidla mohla vyhnout (jak to známe třeba z fotek Skotska). Na úpatí průsmyku Sella, kterým se vracíme domů, začíná lehce krápat a přeháňku řešíme pauzou na jídlo v restauraci - ale ouha, opět nevhodný čas (15h). Následující půlhodinu trávíme zoufalým projížděním města Ortisei (naštěstí prší jen lehce) a nakonec rezignovaně parkujeme u kavárny - sice se nenajíme, ale aspoň si pod střechou dáme kafe. Na stůl se nám po chvíli snáší i miska oliv, trocha chipsů a tak jsme z nejhoršího venku. Počasí mezitím zůstává beze změny, takže Jakub s Prckem oblékají nepromoky (já ty svoje prozíravě nechal v apartmánu) a průsmyk Sella si dáváme ve vytrvalém dešti. Na vrcholu projíždíme krátkým úsekem rozestavěné silnice a během chvilky vypadá Bulldog jako pocestné prase. Při sjezdu dojíždíme dva náklaďáky a kvůli mizerné viditelnosti nezbývá, než absolvovat cestu do Canazei v závěsu za nimi. Poklidný průběh cesty narušuje banda italských a německých motorkářů, kteří se dost nevybíravě proplétají před nás jen proto, aby zjistili že kamiony v místním terénu skutečně nelze předjet... Po návratu do apartmánu jdeme na večeři do místního “Panarel”.
Ujeto:  157 bm

Jezero Carezza Jezero Carezza Dolomity Dolomity Dolomity Pyramidy Ritten Hrady u Ponte Gardena

Pátek 19. července, den sedmý

Přestože v původním plánu jsme zamýšleli návrat během dvou dnů, celkem bez váhání dáváne přednost jednodennímu dálničnímu přesunu. Silnice v Rakousku, které nám cestou sem přišly skvělé, se teď po zkušenosti z místních superklikatic totiž zdají být celkem obyčejné. Vstáváme tedy brzo, balíme věci, vracíme klíče od apartmánu a v 8.30 vyrážíme pod modrou oblohou na poslední průsmyk tohoto výletu - Sella. O hodinu později najíždíme na dálnici A22: na plynovou rukojeť dávám tempomat, do uší špunty, nasazujeme konečně tempo podle gusta obou VTR a po zhruba stokilometrových úsecích jedeme přes Innsbruck a Mnichov domů. Vedro je úmorné, páteční zácpy u Mnichova a Regensburku řešíme po motorkářském - odstavným pruhem nebo mezi auty. Motorku parkuju o půl deváté v garáži.
ujeto 840 bm

Některé stroje se dožadují péče Některé stroje se dožadují péče

Resumé

Celkem jsme na sedm dní ujeli 2.500 kilometrů k naprosté spokojenosti. Technické závady jakožto i rozmary počasí se nám vyhýbaly, čímžsto můžeme říci že cíl výletu byl na 100% splněn. Tak zase příště ....

Seznam průsmyků byl aktualizován.