GrossGlockner 2010

2. - 6. července


Úvodem

Naplánovat výlet do podhůří Alp tak, aby se sladily požadavky všech účastníků s ohledem na jejich aktuální koníčky nebylo jednoduché, ale přeci jenom se nám podařilo dát dohromady fungující plán:
Pátek
Plánovaný odjezd na pátou ráno musíme odložit kvůli karambolu, který jsme měli v autě večer cestou domů; nemohli jsme se kvůli tomu včas sbalit a hlavně nevím, jestli se nepřihlásí zablokovaný krk, který by mi cestu na motorce znemožnil. U mě nakonec OK, ale Zdeňka je na tom hůř, takže si s sebou věci na motorku ani nebude brát. Kolem deváté odjíždí "kolona" karavanu a transporteru s motorkami na vleku; já ještě vyřizuju záležitosti kolem nehody a přestě ve čtvrt na jednu odjíždím od hradecké Shellky s plnou nádrží a dofoukanými pneumatikami.
Cesta je OK, na první prázdninový (a ještě k tomu prodloužený) víkend jsem čekal kalamitní stav po stránce dopravy; jsem tedy příjemně překvapený a k tomu mi hraje do karet počasí - je krásný letní den bez jediného mráčku s teplotou kolem 30°C. Města mi ubíhají jako na páse - Chrudim, Havlíčkův Brod, Humpolec, Jindřichův Hradec: tady měním na doporučení plánovače Viamichelin zaběhlou trasu přes Budějovice a Dolní Dvořiště. Odbočuji na Novou Bystřici a po krátké pauze na kafe a telefon koloně (právě přejeli hranice ve Dvořišti) vjíždím hraničním přechodem Grametten do Rakouska. První kilometry dosud neznámé trasy jsou nezáživné, cesta je rovná, ale aspoň tu není vůbec žádný provoz. Za městem Weitra se ale všechno mění: silnice se rozšiřuje a začíná dlouhá série táhlých a překvapení neskrývajících zatáček s vynikajícím asfaltovým povrchem. Cesta stoupá lesem, pak opět klesá, provoz je stále minimální. Optimální rychlost je st.... moment, oni mají vlastně Rakušáci rychlostí limit mimo obec 100 km/h, takže musím opatrně abych se tu k něčemu nepřiznal. Zkusíme to z druhé strany: kdyby měli rychlostní limit 140-150, byla by to naprosto optimální rychlost na tenhle fantastický úsek, srovnatelný možná tak s daleko profláklejšími Buchlovskými horami. Silnice dál pokračuje už v uvolněnějším stylu, ale stále je o co stát a rozhodně nelituju; příště pojedu opět tudy. Ve Freistadtu doplňuju nádrž, na štítek motorky lepím 10-ti denní dálniční známku a ve stále krásném počasí krájím poslední kilometry do začátku dálnice A7 nedaleko Linze. Po ní, a posléze po A1, pokračuju směrem na Salzburg. Tachometrových 140-150 km/h odpovídá skutečné rychlosti lehce přes 130 km/h, takže se nemusím obávat nezamýšleného kontaktu s neústupnou hornorakouskou policií a svižně krájím zbývající kilometry k cíli. Pokaždé, když se na horizontu zjeví silueta obytného auta, přidám s nadějí že to bude ta "moje" kolona. Takové štěstí ale nemám a po rovné stovce dálničních kilometrů sjíždím u St. Georgen, vyndávám špunty do uší a podél jezera Attersee vyhlížím domluvený kemp Insel. Míjím policejní hlídku měřící rychlost, ale nic mi nechtějí a po chvilce hledání v obci Unterach konečně stojím u vjezdu do Inselu. Přímo přede mnou stojí u závory karavan Knaus a transporter se dvěma choppery na přívěsu...

Ujeto: 440 km
 
Sobota
Po snídani sundáváme motorky z vleku a ještě před obědem vyrážíme na výlet. Počasí je stále krásné a tři dvouválcové Yamahy o celkovém objemu bezmála 3 litrů se proplétají skrze tunely k vedlejšímu jezeru Mondsee a hned poté k Wolfgangsee; nejsou mezi nimi ani dva kilometry a tak to rychle utíká. Po břehu Wolfgangsee jedeme do Stroblu, kde odbočujeme na Postalmskou romantikstrasse; necelých 30 kilometrů vyhlídkové horské silnice je zpoplatněno a za průjezd necháváme €3,50 za osobu. Jak jsme si už v minulosti vyzkoušeli, Postalm při návratu z alpské dovolené ničím nepřekvapí; ale stačí jej zařadit na začátek trajdání a hned je to lepší. Postupně se dostáváme až do nadmořské výšky přes 1 km a máme krásný výhled po okolí. Pokračujeme přes Abtenau k Halstattskému jezeru; za křižovatkou silnic č. 162 a 166 začíná série výborných zatáček, takže zavírám helmu a dvouválec dostává trochu napít. Na veřejném koupališti kousek za Hallstattem se chceme vykoupat. Teprve když jsme v plavkách a jdeme do vody, zjišťujeme, že je voda značně rozkvetlá. Kolem je spousta lidí a tak se v tomu hnusu máčíme, ať nevypadáme jako bábovky :-) Z koupaliště se vracíme zpátky do kempu Insel. Zpestřením na cestě je další z výborných zatáčkovitých úseků mezi Bad Ischl a Weissenbach a.A. Po delší době mám možnost jej projet za sucha, takže si je řádně užívám, až se boky Roadsmartů začínají žmolkovatět za spokojeného chrochtání buldočího dvouválce. V kempu jsme o půl třetí, takže se ve zbylém odpoledni koupeme v jezeře. Večer jdeme na jídlo do pizzerie, za €7 tu nabízejí dobře udělanou 30cm pizzu.

Neděle
V noci začalo slabě pršet a ani k ránu to neustává. Můj dnešní plán na zdolání GrossGlockneru musím tedy přinejmenším odsunout. Kolem desáté to už vypadá nadějněji a protože není jasné, zda se ještě letos podívám na motorce do hor, beru příležitost za parohy a vyrážím (pro jistotu s pláštěnkou v kufru). Od Zell am See mě dělí 140 kilometrů. Na rozehřátí mám hned zkraje zatáčky na silnici č. 153 cestou do Bad Ischl, proti včerejšku je dnes jedu na mokrém asfaltu o něco opatrněji. Za Gosau už silnice osychá a na to nejlepší, co mě na cestě na GG čeká - tedy úsek Abtenau - Bischofshofen - už je zcela suchá a připravená na mé "řádění". Mám celkem štěstí na provoz, nejsou tu ani zdržující auta, ani motorky se závodnickými sklony a tak si můžu jet krásně po svém. Opět se mi potvrzuje, že tyhle silnice prostě stojí za výlet, takové svezení bych blíž od domova hledal marně. Za Biscchofshofen už silnice pokračuje celkem nudně, místy je to 4-proudá komunikace pro motorová vozidla a tak těch zbývajících 40 kilometrů zvládám cobydup a o půl jedné stojím před dolní mýtnicí Grossglocknerské silnice. Počasí je všelijaké, směrem nahoru se honí mraky a i z pokladny se mi dostávají informace značně nejasné: odpoledne prý bude pršet určitě, teď to mám 50:50. Nu což, když už jsem dojel až sem, dám €18 a uvidíme, jak bude nahoře. Ještě před odjezdem si do bundy vkládám termovložku; jednak zahřeje a zároveň, kdyby mě někde chytila průtrž, mi dá trochu času než se navléknu do nepromoků předtím, než promoknu až na kost (o nepromokavosti letité textilní bundy mám značné pochybnosti). Startuju stroj a začíná výjezd: 1-2-3-4 v rychlém sledu, počasí zatím přeje, provoz na neděli přijatelný. Zastávku dělám až na Edelweisspitze ve 2.571 m.n.m., kolem panuje hustá mlha. Parkoviště je z dobré poloviny obsazené motocykly s českou registrační značkou a má mateřština je v okolí hodně slyšet. Dosud stále nepršelo, takže pokračuju na vyhlídku Františka Josefa. Tam je skoro modrá obloha s krásným výhledem, takže nakonec se mi výlet vyplatil jak po stránce svezení, tak i pro "ty panoramata". Po krátkém občerstvení sedám na stroj, startuju a vracím se zpátky. Nedaleko před Hochtorským tunelem začíná lehce krápat a než mi dojde, že auta v protisměru nemají stěrače naplno jen tak zbůhdarma, dostávám pořádný ceďák. V závětří technické budovy na jednom z parkovišť si beru nepromok, ale už je pozdě; kalhoty i bunda jsou mokré. Zpáteční cesta grossglocknerskou vysokohorskou silnicí se tím pádem stává trochu nečekaně technickým úsekem, kdy v hustém dešti při teplotě kolem 10°C zkouším, co všechno moje pneumatiky vlastně snesou. Postupně se otrkávám a k závěru i předjížím pomalejší auta.
Nedaleko za mýtnicí je už počasí přijatelnější, s ubývající nadmořskou výškou se znovu oteplilo a rád si sundávám nepromok. Další jízdou úspěšně vysouším textilní oblečení promoklé během té chvilky, než jsem nahoře stihl zastavit. Dalším cílem je vodopád Aubach, který leží prakticky po zpáteční cestě. Po zkušenostech z minulých let, kdy jsme z Bischofshofenu pokračovali na sever a cesta byla naprosto obyčejná a nudná, se tentokrát držím vyzkoušené jistoty a vracím se přes Huttau; místní zatáčky prostě nemají chybu. Na křižovatce silnic 162 a 166 v Lindenthalu bych k vodopádům měl odbočit vlevo; pohled tím směrem ale neslibuje nic pěkného, vidím temná mračka a tak raději jedu zpátky do kempu; k vodopádu se podívám třeba jindy. Ani můj směr ale nakonec nemá být "suchý"lepší, za Gosau schytávám pořádný liják a než se mi podaří schovat v autobusové zastávce, není na mě nitka suchá. Stopadesáttrojku z Bad Ischl do Weissenbach jedu opět po mokru, tentokrát ale znajíc limity mých pneumatik celkem svižným tempem. V kempu jsem kolem šesté a po čtyřech stovkách kilometrů si jdu protáhnout ztuhlá záda do jezera. Voda je sice po dnešních deštích celkem studená, ale pomáhá to. Večer, než jdeme spát, začíná znovu pršet.

Pondělí
Kolem třetí ráno mě budí zvuk sirény; tuším její důvod nejen proto, že od půlnoci nepřetržijě leje jako z konve, ale i kvůli spacáku, který se mi trochu nečekaně povaluje v louži, která se mi ve stanu vytvořila. Jen co vylezu ven, vidím to nadělení: voda nestíhá odtékat kanalizací a dobrá polovina kempu je zatopená 15 cm vody; všichni, co tam jsou ubytovaní, se přesouvají buď úplně pryč, nebo alespoň na druhou stranu kempu, která je výš. My jsme celkem v bezpečí na vyvýšeném plácku, takže se jenom přesouvám do karavanu (část stanu je v louži) a spíme až do rána. Předpověď je mizerná a tak rušíme plán na návštěvu Orlího hnízda u Berchtesgadenu, místo toho  na kempové recepci zkracujeme pobyt o jeden den a připravujeme se k cestě domů. Po snídani se znovu spouští silný liják, během půlhodinky je kemp opět pod vodou a řeka, která kemp těsně míjí, začíná povážlivě stoupat. Na nic už nečekáme a navzdory dešti odvážíme motorky do bezpečí nedalekého parkoviště, které je položené vysoko nad  úrovní řeky i kempu. V bezpečí mimo rozvodněnou řeku se zvolna chystám k odjezdu a krátce po poledni, rovnou v nepromoku, vyrážím domů. Ještě před dálnicí chytám průtrž, pak ještě znovu před Linzem, ale po průjezdu městem to vypadá nadějně; na odpočívadle si dávám něco k snědku a rovnou si svlékám nepromok, abych měl další cestu o něco příjemnější. Za Freistadtem zahýbám na východ, abych si zopakoval stejnou trasu kterou jsem přijížděl (zejména pak některé úseky s obzvláště vysokým stupněm motorkářské zábavnosti). Za sucha projíždím skvelou silnici v okolí města Weitra, kousek před hranicemi začíná krápat a jelikož už na mě textilní oblečení skoro uschnulo, nelením a znovu lezu do nepromoků. Ty na sobě nechávám až do Pelhřimova, kde dělám další zastávku na protažení a občerstvení. Obloha se tváří slibně, takže jde pláštěnka do kufru a i přes temná mračna před Parubicemi mám pěkně až do garáže, kam dorážím kolem sedmé.

Závěrem
I když počasí nebylo úplně 100%, byl to celkem pěkný (a zároveň jediný zahraniční) výlet.