Rýnské hrady a technická muzea
4. - 9. 7. 2007

Středa 4.července, den první

Ve 4 hodiny odpoledne se sjíždíme na královéhradecké benzince OMV: Honza na Transalpu, Martin „Prcek“ na VTRku a já se Zdeňkou na Bulldogu. Obloha je optimisticky neurčitá, takže pláštěnky zůstávají zabalené a vyrážíme po dálnici směr západ. Fouká proti nám silný vítr, ve stotřicetikilometrové rychlosti nic příjemného. S krátkou zastávkou v Praze pokračujeme po D8 na Drážďany. V Bořislavi si dáváme večeři a plníme nádrže posledním českým benzínem, přejíždíme hranice a stále proti silnému větru míříme dál na západ. Kolem desáté začíná lehce krápat, ale na pláštěnky to není. Bereme benzín – bezmála sedmilitrová spotřeba je docela nářez, zvlášť když platíme €1,40 za litr. Ale co naplat, proti větru nic nenaděláme. Před půlnocí parkujeme ve Weimaru u hotelu Etap, kde na nás čekají 2 pokoje. Registrace přes automatický recepční terminál probíhá bez potíží a padáme do zasloužených postelí.

Ujeto: 476 km

Čtvrtek 5. července, den druhý

Vstáváme v 8 hodin a chválíme si rozhodnutí přespat v laciném hotelu; po náročném včerejšku jsme odpočatí a můžeme si naložit další porci kilometrů. Po snídani se pouštím do nerovného boje s recepční, která mi tvrdohlavě strhla peníze za ubytování z účtu i přesto, že jsem chtěl platit hotově. Co se dá dělat, Honza s Prckem se chechtají, že spali zadarmo a tak to nechávám být. Počasí nic moc, ale od pátku má být výrazně líp, takže statečně sedáme za řidítka a jedeme v pláštěnkách směrem do Frankfurtu. Prckovo VTR s 12-ti litrovou nádrží si o tankování říká každých 150-200km, já s Honzou ujedeme skoro dvojnásobek, takže zastavujeme podle potřeby. Projíždíme Frankfurtem a parkujeme motorky před místní pobočkou řetězce Louis; já si beru nové nepromokavé kalhoty a spoustu drobných zbytečností. Obloha se mezitím trochu uklidňuje, takže můžeme bez pláštěnek zamířit k poslednímu dálničnímu úseku Frankfurt-Wiesbaden. Zdoláváme ho rychle, bohužel zase začíná pršet a tak chca nechca musíme do pláštěnek. Konečně jsme u cíle naší cesty, když se vedle silnice objevuje mohutný Rýn. Po jeho proudu jedeme až do Koblenze. Cesta je opravdu samý hrad po obou stranách; sice se nejedná o žádné velikány, ale takové množství památek na jednom místě se jen tak nevidí. V Koblenzi Prcek tankuje a s Honzou zatím vybíráme, kde budeme hledat kemp. Nacházíme ho nedaleko Lahnsteinu za velice příznivé ceny.Vypadá to na rodinný podnik, paní s námi lámanou angličtinou domlouvá ubytování. Stany stavíme hned vedle plavebního kanálu. Rychlá večeře z konzerv doprovázená přivezeným pivem a o půl desáté odpadáme.

Ujeto: 431 km

Pátek 6. července, den třetí

Po příjemných dvanácti hodinách spánku se se Zdeňkou shodujeme, že koupě samonafukovacích karimatek byl dobrý nápad. Po sprše (pro ni je zde potřeba použít žeton za 1€) a snídani vyrážíme nalehko na výlet po hradech. Pomocníka nám dělá barevný průvodce (tzn. kniha, žádný turecký spoluobčan), který sice krásně zobrazuje hrady jeden po druhém, ale už nic neříká o jejich (ne)přístupnosti. První pokus - zřícenina Hammerstein - nám nevychází, zato si ale projíždíme malebnou vinařskou vesničku v podhradí. Další zastávku máme u pozůstatků železničního mostu v Remagenu, o kterém byl natočený válečný film. Za války ho ustupující Němci nestihli vyhodit do povětří a během pár dnů, než se zřítil následkem usilovného bombardování, poskytl spojencům perfektní cestu přes Rýn. Památník bych čekal i větší, ale vypadá to, že je situován na druhém břehu řeky. V mapě to vypadá, že by se dalo vyjet na vyhlídku nad památníkem, a po dlouhých dálničních etapách si užíváme úzké horské silnice. Vyhlídka na Rýnské údolí ujde, na horizontu ji trochu deformuje kopule radaru (který je údajně schopný zachytit 2-eurovou minci na vzdálenost 1000 km). Vracíme se zpět k řece a jedeme dál k zámku, který podle průvodce vypadá na perlu Porýní - Drachenburg, postavený koncem 19. století jako odpověď na bavorský Neuschwanstein. Motorky parkujeme ve vesnici a po zjištění, že jedna cesta ozubenou dráhou vyjde na €7,50/osoba, se pěšky vydáváme k zámku. Již v bráně je umístěna kasa a výhledu na zámek brání hustý park; se skřípěním zubů tedy dáváme €2,50 za jednoho a hrneme se dovnitř, spatřit tu nádheru. Zámek je sice pěkný, ale s Neuschwansteinem se měřit rozhodně nemůže a navíc je jeho polovina obestavěná lešením. Tohle byly opravdu vyhozené peníze. Co naplat, vracíme se zpět k motorkám a v Bonnu přejíždíme přes Rýn, abychom se mohli po jeho druhé straně vrátit zpátky. Bonn vůbec nevypadá jako bývalé hlavní město Německa, jen všudypřítomné budovy ministerstev dávají znát že se nejedná o větší vesnici. Po cestě se zastavujeme v Remagenu u památníku: narozdíl od protější strany je zde pamětní deska, připomínající události roku 1945 a důležitost mostu na sklonku II. světové války. Rádi bychom zde pojedli, ale zaparkované motorky se staly terčem zájmu skupiny seniorů. Jsou překvapivě vlezlí, takže raději prcháme a zastávku na jídlo si dáváme o kus dál na lavičkách u řeky. Dalším (a dnešním posledním) bodem na cestě je pevnost v Koblenzi, která nás zaujala už ráno. Navigace nás neomylně vede až k parkovišti; platíme vstup €1 / osoba a kocháme se krásným výhledem na město Koblenz, soutok Rýna s Moselem a procházíme kdysi nejsilnější pevnost široko daleko. Před osmou hodinou se vracíme do kempu; ještě zkouším v místním "getränkemarktu", tj. obchodě s nápoji, sehnat místní Ryzlink - ale marně. Po večeři, opět z vlastních zásob, si jdeme ho hospůdky v kempu dát točené pivo. Chutí ujde, ale je to pouze 0,3l.

Ujeto: 164 km

Sobota, 7. července, den čtvrtý

Spát 2 noci na jednom místě bylo příjemné, teď ale musíme sbalit stany, abychom se mohli přesunout o něco jižněji. Máme hezky, takže vše je suché a balení jde od ruky. Na řadě je rovnání účtů: 2 noci nás vyšly na €17, což je na Německo hodně dobrá cena (i po přičtení 4€ za sprchy). V Koblenzi přejíždíme most a po západním břehu Rýna jedeme směrem na Mainz. Část Koblenzem-Mainzem je o něco líbivější, než Koblenz-Bonn - méně průmyslová a více turistická. V Loreley stavíme u stánku se suvenýry, odkud si odvážíme nějakou tu naučnou literaturu a především místní víno. Hradem dnešního dne se stává Schonburg; podle průvodce to vypadá na něco většího. K němu nás vede silnice jako vystřižená z alpského průsmyku, ale tady mají něco navíc: ve vracečkách je vždypro hladký průjezd  umístěné panoramatické zrcadlo. Motorky necháváme i s helmami na parkovišti; je zde podezřele plno. Hrad je přestavěný na restauraci s hotelem, čemuž odpovídá perfektní stav a udržovanost. Po zklamání z Drachenburgu si Porýní tímhle hradem hodně vylepšilo reputaci. Ještě pár fotek údolí, vracíme se ke strojům a odjíždíme směrem na Mainz. Rádi bychom ještě vyzkoušeli turecký Kebab: nikde po něm ale není ani vidu, až těsně předtím, než nás dálnice odvede od Rýna, vidím periferně nezaměnitelnou siluetu masa na rožni. Střelhbitě zastavujeme a v prázdné restauraci si každý dáváme pořádnou porci. Za tři eura jsme dosyta najedení a můžeme pokračovat v cestě k dalšímu "POI" naší dovolené - technickým muzeím ve Speyeru a Sinsheimu. Pro změnu jedeme po dálnici, a s jednou zastávkou parkujeme motorky ve 4 hodiny před branou do muzea Speyer. Zavírají v 6 a i přes ujištění na informacích, že 2 hodiny je dost času na zevrubnou prohlídku raději necháváme návštěvu na zítřek a raději odjíždíme najít kemp. Před odjezdem jsem si dal práci a zjistil adresy kempů v okolí; výsledek jsem si vytiskl a abychom se po cestě nenudili, papír jsem si s sebou nevzal. Takže podle mé ne zrovna podrobné mapy vybíráme oblast, kde by se nějaký kemp měl vyskytovat; lokalitu co možná nejpřesněji přenášíme do Honzovy GPSky a přesouváme se tam. Honza pohotově vyzvídá u domorodců; první pokus nevychází (motorky nesmí do areálu kempu) a napodruhé nacházíme perfektní kemp ve Walldorfu. Stavíme stany, se Zdenou jedu do supermarketu na nákup. Vracíme se mimo jiné i s balíkem šesti piv, která spolu s lahví ryzlinku padají za oběť večerní diskuzi.

Ujeto: 209 km

Neděle, 8. července, den pátý

Vstáváme o půl osmé, abychom byli na devátou ve Speyeru; Honza a Prcek jedou "v civilu", já dávám na motorku boční kufry, do kterých si před muzeem dáváme boty a bundy; dovnitř jdeme nalehko a nebýt mých motorkářských kalhot, mohli bychom se vydávat za běžné turisty. Kupujeme si kombinovanou vstupenku za €16, ve které je zahrnutý i vstup do 3D-kina. Hned zkraje jsme nalákáni na bezplatný dokument o vzniku muzea; promítání probíhá ve 3D-kině, takže poprvé vidíme místní technickou zajímavost: kinosál je umístěn v kouli o průměru 24 metrů a speciálním projektorem se obraz promítá na značnou část vnitřní stěny koule. Snímek moc zajímavý není a tak jsme nakonec rádi, že trvá jen 15 minut. Pokračujeme prohlídkou muzea (plýtvat zde textem na jednotlivé exponáty nemá smysl, takže to zkrátím) - nejprve na Jumbo. K mé nevelké radosti (trpím závratěmi) je letoun vystaven na vysokých pilířích (cca 20m). Ze zatnutými zuby (a zavřenýma očima...) zvládám asi polovičku, ale pak musím zpátky dolů, na tu krásnou pevnou nehybnou zem. Za chvilku už mi Zdeňka mává z křídla, které je pro návštěvníky přístupné. Dál procházíme skrz ponorku a v 11 hodin už znovu sedíme v kinosále na koupený film o historii letectví. Nevím, proč tomu říkají 3D-kino, když jsme nedostali brýle a obraz zůstává 2D - podívaná sice hezká, ale bez prostorového efektu. Krátce po poledni odcházíme, na parkovišti si dáváme něco k snědku a po zaplacení €2 za parkoviště jedeme do Sinsheimu. Počasí máme tak akorát: teploty sice přesahují 25°C, ale slunce je schované za mráčky a tak se jede dobře. V druhém muzeu začínáme prohlídkou amerických aut, pokračujeme přes Condorde a TU-144 a vracíme se zpátky do vnitřní expozice. Odcházíme pořádně utrmácení něco po páté a vracíme se do kempu. Tradičně večeříme z konzerv a jelikož jsme během včerejšího večera vypili vše, co teklo, jdeme do kempové restaurace na točené pivo; pak už vzhůru do stanů vstříc poslední noci.

Speyer je zaměřený spíše na letectví, největšími lákadly jsou Boeing 747 Jumbo a dieselelektrická ponorka. V Sinsheimu je zase rozsáhlejší expozice automobilů a nachází se zde Concorde spolu s jeho ruskou kopií TU-144.


Ujeto: 93 km

Pondělí, 9. července, den šestý

Cirka od půlnoci lilo jako z konve, aspoň s sebou nevezu plachtu na motorku zbytečně a tak je Bulldog v suchu. K ránu pomalu déšť ustává, takže máme možnost sbalit stany (sice mokré, ale aspoň my jsme v suchu). Platíme kemp €15,50 za noc) a raději v nepromocích bereme směr domov. Chvílemi prší, chvílemi zase sucho, ale vítr nám nefouká a tak jsme ve 14 hodin na přechodu v Rozvadově. Při plánování jsem myslel, že cesta bude ubíhat rychleji, takže volám do práce a beru si ještě jeden den dovolené - na opravdovou zotavenou. Všichni už máme hlad a po všech těch konzervách se těšíme na pořádné jídlo, takže sjíždíme z dálnice a hledáme nějaký motorest; zastavujeme až ve Stříbře na náměstí ve staročeské hospodě. Ve Stříbře ještě naposledy tankujeme, najíždíme na dálnici a jedeme domů. Drobně prší, auta zvedají ze silnice oblaka vody, ale kombinézu si už neberu - doma oblečení usuším. S krátkou zastávkou na kafe na Barrandovském kopci parkujeme doma něco po deváté večer.

Ujeto: 657 km

Závěrem

Celkem jsme během 5,5 dne ujeli 2030 km, z toho 95% po dálnicích; to je taky největší kaz celého výletu, protože jízda na dálnici pro mě představuje nejnudnější způsob jízdy na motocyklu. Hrady byly povedené a muzea perfektní (no dobrá, do letadel jsem se podívat nemohl...), počasí v rámci možností vyšlo - přesunové jízdy sice deštivé, ale lokální výlety byly hodně příjemné, a na chození po hradech si těžko můžeme přát lepší teplotu než 22°C. Technika nás nezklamala, spotřeba se pohybovala mezi 5-6 litry na 100 km. Příště méně dálnic a bude to dobré.


CELKOVÁ TRASA