Něco tu nefunguje,
chybí či nehraje?
Chcete mi něco rychle
sdělit?
Napište to sem.


21.7. - 3.8. 2005

Úvod

Že letošní dovolená hodlá být v trochu jiném duchu, než ty dosavadní, se ukázalo již v prvních zimních měsících, kdy se Honza Žižka ("Jeník") ozval s nabídkou týdenního pobytu v apartmánu v jižním Švýcarsku. Nejprve jsem s díky odmítnul, neb jsem si nedovedl představit, jak strávím týden na jednom místě - v pravou chvíli se ale do věci vložila má přítelkyně Zdeňka a bylo rozhodnuto - jedeme.

Přípravy

Přes zimu jsem motoru dopřál dlouho slibovanou repasi klikového hřídele, výbrus válců a výměnu veškerých ložisek. V průběhu jara probíhalo zabíhání a před dovolenou měl motor natočeno cca 3.000 kilometrů k mé spokojenosti. Jedinou vadou na kráse byl nepředvídatelně vyskakující poslední převodový stupeň, což mě přimělo k radikálnímu kroku: 14 dní před odjezdem na dovolenou šel motor z rámu ven a kartery od sebe. Ukázalo se, že na vině byl nedostatečně zatlačený výstupní hřídel převodovky. Před odjezdem jsem preventivně vyměnil vzduchový filtr, svíčky, brzdové destičky a kotouč. U Havrdy novou zadní gumu (opět ContiCity 3,50x18") a dva litry oleje, což by mělo pokrýt cca 4000 km dlouhou cestu. K velké radosti se mi daří přimět ke správné funkci i otáčkoměr s tachometrem.

Z původní sestavy nakonec zbylo 10 lidí:

  • Eva, David a Žaneta jedoucí autem
  • Jeník na Jawě 350
  • Lukáš na Jawě 350
  • Aleš na Jawě 350
  • Ondra s Martinou na Suzuki DR Big 750
  • se Zdeňkou na Jawě 350

 

Precizní plánování společné jízdy vzalo za své poté, co pár dní před odjezdem přišla zpráva, že je apartmán zamluven až od neděle namísto soboty. Narychlo tedy domlouváme sraz až v Rakousku v pátek večer s tím, že my (tj. Zdeňka a já) pojedeme už ve čtvrtek, podíváme se v Rakousku po okolí a vyčkáme pátečního příjezdu ostatních. Ve středu děláme nákup a večer balíme motorku k odjezdu. Úložný prostor se od loňska v podstatě nezměnil, jen na topcase přibyla malá zahrádka. Balení úspěšně končí po půlnoci, v 7 ráno chceme vyrazit.

Čtvrtek, den první: "RYCHLÝ PŘESUN"

Jelikož jsme na malebné Rakousko natěšení, opouštíme zažitý model prvního noclehu ještě v ČR a chceme to dotáhnout až k jezerům Solné komory.

To bychom nebyli my, aby se jelo podle plánu. Vstáváme sice před sedmou, ale jelikož mi chybí alumatka, skáču do auta a jedu ji shánět po všech čertech. Zdeňka mezitím dokončuje balení. Vyrážíme tedy až v 10 hodin. Cílem je jezerní městečko Hallstatt pod Dachsteinem. Počasí se na nás mračí, teplota 12°C, ale opojeni pozitivní předpovědí jedeme bez obav z deště. První zastávka je v Havlíčkově Brodě, beru si termoprádlo, rychlá káva a jede se dál. Ve 14 hodin obědváme v Plané, poslední telefonát domů a přes Český Krumlov míříme na přechod Studánky. Ve Vyšším Brodě naposledy tankujeme český benzín (spotřeba 5,7: jedeme stovkou a máme silný protivítr). Český celník na přechodu si s námi dává práci a kontroluje čísla pasů, zda nejsme na "seznamu psanců", rakouský nás nechává projet. Bez obtíží dorážíme do Linze, kde nás na přivítanou čeká dopravní zácpa kvůli stavebním úpravám. S šířkou 130 cm, motorkou po zuby naloženou a ještě na dovolené, kde by i malý ťukanec otrávil zbytek jízdy, si na průjezd mezi auty netroufám a poslušně stojím ve frontě. To se mi krutě nevyplácí, když mi po chvíli přestává vystavovat spojka - naštěstí máme po ruce malý plácek a nepřekážíme. Problém je vyřešen značným vymezením seřizovacího šroubu. Vyrážíme znovu vstříc zácpě, tentokrát i něco málo projíždím, hlasitě povzbuzován Zdeňkou ze zadních řad našeho vozidla. Díky toleranci řidičů se zdárně proplétám a na prvním možném místě raději volím cestu přes centrum. Ani ta není tak docela "bez trní" a tak nám průjezd tohoto města zabírá hodinu. Jedeme dále na jih, znovu bloudíme ve Welsu a v 19.15 jsme za Gmundenem, rozhodujeme se, zda pokračovat ještě dále až do Hallstattu, či přejet k bližšímu Burgau. Vítězí Burgau, přejíždíme první malý průsmyk a po chvíli stavíme stan v kempu Eitzinger (€15,80). Vedle nás jsou dva české stany, jejichž obyvatelstvo dává hlasitě najevo nejen odkud jsou, ale také co si o nich ostatní mají myslet. No hrůza, už ať jsme z dosahu Čecháčků. Rychlá večeře, po soumraku chvíli sedíme na lavičce na pláži, pozorujeme klidnou hladinu. Pak už sprcha, ve které zjišťujeme, že máme jedinou půleurovou minci. Je už pozdě a tak řešíme situaci společnou sprchou. Po desáté jdeme spát.

Ujeto: 413 km

Trasa: HK - Chrudim - Havlíčkův Brod - Humpolec - Jindřichův Hradec - České Budějovice - Český Krumlov - Studánky - RAK - Bad Leonfelden - Linz - Wels - Gmunden - Altmünster - Steinbach - Burgau

Pátek, den druhý: "ŠEST JEZER:

V noci trochu sprchlo, ale stan rychle vysouší ranní slunko. Ke snídani instantní polévka a čaj. Při balení se s námi dává do řeči motorkářka ze skupinky odvedle. Zvláštní je, že přichází vždy, když Zdeňka odejde umýt nádobí či si jinam odskočí :-) Dozvídáme se tipy na výlet a nocleh, za které děkujeme a sbaleni odjíždíme na výlet po okolí, neboť naším dnešním cílem je jen 50 km vzdálený Hallstatt. Objíždíme jezero Mondsee, na kterém se jede závod plachetnic - nádherná podívaná. Pokračujeme okolo Wolfgangsee až do Bad Ischl, tam se kousek vracíme na silnici, kterou nesmí vynechat žádný motorkář, nalézající se v této oblasti: B153 (Weissenbach Bundesstrasse). Zpět do Bad Ischlu a dále na Hallstatt, kam přijíždíme brzy odpoledne. V kempu Klausner-Höll (€19) stavíme stan, obědváme a znovu do sedel na krátký výlet. Přes Obertraun stoupáme vzhůru 23% sklonem, motorka se ani nezadýchala a už zase padáme dolů 16-ti procenty. Zadek brzdí výborně, nový kotouč vpředu pěkně "dupe" a tak je pořádně použitelný jen ve vyšších rychlostech. V Bad Aussee odbočujeme k jezerům Altausee a Gosausee. Křišťálová voda už nás nevyvádí z míry, kocháme se přírodou a dojem nám kazí pouze obloha mírně pod mrakem se studeným větrem. Po nákupu základních surovin (tj. pivo, zmrzlina, čokoláda) se vracíme do kempu a jdeme si pěšky (kemp je v centru městečka) projít promenádu Hallstattu na břehu stejnojmenného jezera. Prohlížíme si oba místní kostely, vodopád a po sedmé se vracíme do kempu na večeři. Během jídla doráží zbytek naší expedice. Jejich cesta byla v ČR poněkud deštivá, ale dorazili živí a zdraví. Lukáš si s sebou neveze stanové kolíky, takže mu přichází vhod našich 7 záložních, Eva s Davidem si pro jistotu stan nevzali vůbec (narozdíl od Lukáše však záměrně) a spí pod širákem. Po setmění, když se se Zdeňkou chystáme na večerní výlet do rozsvíceného Hallstattu, se spouští déšť, který s krátkými přestávkami trvá až do rána. Z míst, kde nocuje Eva s Davidem, se ozývá chaos :-) Proč jsem vybral kemp zrovna v místě, kde prší 272 dní v roce? Kolem třetí ráno mě budí silná "potřeba", s jejíž realizací vyčkávám do pauzy mezi deštěm. Cesta na toalety je bez kapek, zpátky však i přes kličkování schytávám pořádnou sprchu. Další spánek je narušen až v pět ráno táhlým zatroubením z Evina auta, na nás tu asi budou vzpomínat. 

Ujeto: 155 km

Trasa: Burgau - Unterach - Mondsee - Scharfling - St. Gilgen - Bad Ischl - Weissenbach - Bad Ischl - Bad Goisern - Hallstatt - Obertraun - Bad Aussee - Altausee - Grundlsee - Hallstatt

Sobota, den třetí

V 7.45 nás nemilosrdně budí Lukášův baryton, putující po hladinách Hallstattského jezera na Obertraun, kde se zaráží o Dachsteinský masiv a vrací se, aby se zaryl do našeho stanu. Zkoušíme odolávat zavrtáním se do spacáků, ale o půl deváté rezignujeme a škrábeme se ven. Ondra s Martinou už jsou sbalení a odjíždějí, aby stihli výlet na Neuschwanstein, my ostatní snídáme a přesouváme se z kempu o pár metrů vedle na benzinovou stanici k doplnění nádrží (spotřeba 4,7: toto je již přijatelnější hodnota). V 10.30 společně nabíráme směr západ na Kaprun, cílem jsou Rakousko-Italsko-Švýcarské hranice. Bereme to parádními silnicemi přes Annaberg do Bischofshofenu, kde trochu motám navigaci a namísto plánované silnice 311 jedeme po 164 směr Saafelden. Podle mapy je to téměř jedno, navíc je okolo zajímavá podívaná a pod koly kvalitní a řádně kroucená silnice, takže jedeme dál. Po cestě jsou dva nižší průsmyky, v tom prvním jedu v táhlém stoupání na dvojku na plný plyn a po dlouhé době vidím svou motorku opět kouřit. Za mnou jedoucí 3 Jawy tomu ještě řádně přidávají a osádka auta, které naši malou kolonu uzavírá, má uvnitř asi veselo. Po krátké zastávce sjíždíme přes Zell am See do Kaprunu, kde by měla být lanovka, poskvrněná nedávnou tragédií. Její nalezení je ale nad mé síly, takže zastavujeme na malém parkovišti u řeky. Současně začíná krátký a slabý deštík, který přečkáváme pod stromy. Pár metrů po proudu řeky je pro turisty vybudované malé venkovní fitcentrum s nakreslenými jednoduchými úkony na protažení, takže se Zdeňkou neleníme a trápíme svá těla. Zastávku využíváme i k obědu, mezitím snad trochu oschne silnice. Další cesta vede na průsmyk Gerlos. Za Mittersillem si začínám všímat nepravidelného vynechávání motoru: zase ty hloupé kondenzátory, já se z nich zblázním. Na parkoviště u Krimmelských vodopádů s námi přijíždí jen Lukáš, zbytek kolony se zasekl za karavanem po cestě. Během chvilky nás dojíždějí, míjejí a zvesela pokračují na průsmyk - Lukáš nelení a jejich "polapení" je pro něj otázka 4 serpentin. Vracejí se všichni pospolu, parkují motorky a vyráží na vodopády. My jsme je viděli vloni, takže stačí zalovit v útrobách motocyklu, vylovit nový pár kondenzátorů, vyměnit a vzhůru na Gerlospass. Při odjezdu z parkoviště se rozjíždíme do prudkého stoupání, špatně konsteluji plyn a spojku a přední kolo nám tančí vzduchem. Dost akrobacie, druhý rozjezd je klidnější a už krájíme zatáčky. Po chvilce jízdy na II. rychlostní stupeň, cca 60 km/h, se ručička tachometru divoce zakmitá, uvolňuje se z osičky a ukládá se ke spánku ve spodní části přístroje. Polykám hořkou slinu, nenechám si přece zkazit dovolenou následky mých úprav. Na vrcholu platíme €4 za průjezd průsmykem a sjíždíme dolů do Zell am Zilleru. Vloni jsme to jeli obráceně, ze Zilleru vzhůru, u budky zaplatit a zvolna sjíždět k parkovišti, zatímco se vodopády postupně přibližují - zřejmě to bylo lepší. Cestou dál na západ nakupujeme v příhodném supermarketu, hladce projíždíme Innsbruck a jelikož máme před sebou ještě kus cesty, vypouštím můj oblíbený průsmyk Küthai - zabral by nám příliš času a myslím, že průsmyků si užijeme ještě dost. V Telfsu bereme benzín (spotřeba 4,5). Před Landeckem nás zastavuje objížďka, směrovaná po přilehlé dálnici. Známku nemáme a tak se radíme, co dál. Snad nejsou "Rakušáci" tak vymetení, aby na dálnici navedli objížďku a vzápětí vybírali tučné pokuty od těch, kdo po ní jedou bez známky, takže jedeme. Po pár kilometrech svižnějšího tempa sjíždíme z dálnice do tunelu, díky kterému se můžeme vyhnout Landecku a vynořujeme se na silnici č. 315 za Fliessem. V obci Prutz registruji u silnice povědomý červený zobák, zastavujeme u Ondry s Martinou, kteří z časových důvodů vypustili Neuschwanstein a teď čekají na ostatní. Jelikož je zbytek výpravy v nedohlednu a večer klepe na dveře, zůstáváme na místě a Ondra s Martinou jedou hledat ubytování na dnešní noc. Po půlhodině jsou zpět - našli kemp vysoko v horách, ale recepce je už zavřená. Jedeme tam s nimi - kemp je součástí 4-hvězdičkového hotelu, na jehož recepci se při vyjednávání noclehu s Ondrou vyjímáme asi jako pěst na oko. Sympatická mladá slečna za recepčním stolkem nás ochotně ubytuje v kempu, platíme €19,80 včetně 2 žetonů do sprch. Během půlhodinky přijíždí i ostatní, vyřizují formality a stavíme stany mezi karavany. Ze včerejší noci jsou ještě krapet vlhké, ale tady v údolí, obklopeném vysokými skálami, je naděje na jejich vysušení mizivá. K večeru tradiční procházka, hygiena ve sprchách, které kvalitou připomínají spíše české umývárky a pak spát.

Ujeto: 363 km

Trasa: Hallstatt - Gosau - Annaberg - Hüttau - Bischofshofen - Mühlbach - Saafelden - Zell am See - Kaprun - Mittersill - Krimml - Zell am Ziller - Schwaz - Innsbruck - Telfs - Silz - Imst - Prutz - Kaunertal

Neděle, den čtvrtý: "DEVĚT PRŮSMYKŮ"

Krátce po osmé se probouzíme, snídáme a nad Lukášovou motorkou probíráme trasu dnešního dne. Máme dorazit až do Mesocca, tak neleníme, balíme a startujeme. Lukášův stroj, snad rozčarován neobvyklým počtem lidí okolo něj shromážděných při plánování, vypovídá poslušnost a do chodu ho uvádí až roztlačení. Opět se rozdělujeme, neboť se Zdeňkou netoužíme po výletu ke Kaunertalskému ledovci a vydáváme se na Reschenpass (1504 m.n.m.). Projíždíme Nauders, všímáme si zachovalé pevnosti ve skále a bez obtíží zdoláváme tento průsmyk. Na jeho vrcholu, poprvé ve své motohistorii, překračujeme italské hranice a u Reschensee stavíme na fotky zasněžených vrcholků hor. Při odjezdu se míjíme s trojicí našich souputníků a doprovodným autem - nezamlouvalo se jim na ledovci a tak se vydali za námi. Na Kaunertal jel tedy jen Ondra s Martinou. Sjíždíme z průsmyku dolů.

Během pár kilometrů mám italských řidičů tak akorát, ukolébán dosavadním klidným provozem v Rakousku. Pojmy jako "bezpečný odstup", "neohrozit" a "neomezit" jsou místním Schumacherům zcela cizí.

Ve Spondingu zatáčíme doprava na silnici č. 38, čímž se upisujeme ke zdolání třetího nejvyššího Alpského průsmyku. V pravé poledne si děláme malou přestávku na trochu jídla, během níž nás opět míjí 3 jezdci na Jawách a červený Nissan. Držíme jim palce a s patřičným odstupem na rozptýlení jejich 2T dýmu vyrážíme vzhůru za nimi. Zkraje se jedná o takový standardní průsmyk, silnice se však náhle zužuje a přicházejí 180° zatáčky, tzv. Tornante. Jsou hezky očíslované, první, které si všímám, má číslo 45, no potěš. Dvě auta se tu nevyhnou, auto s motocyklem jen výjimečně a tak Zdeňka před každou "tornante" vyvrací hlavu a hlásí, zda je cesta volná. Téměř vše jedeme na jedničku, na zařazení vyšších stupňů zde nemám prostor - první stupeň je potřeba vytočit až k maximu, aby se dvojka sesbírala. A jen se ohřeje, už je potřeba brzdit před další zatáčkou a řadit za jedna, tyhle se jezdí krokem (Stelvio opravdu není zábavná jízda). Dvojku tedy řadím jen výjimečně, když se cesta na chvilku narovná. Po cestě děláme zastávky, během nichž se vzájemně míjíme a fotíme s Alešem, Jeníkem a Lukášem. Dvakrát se nám stává, že se v pravé zatáčce potkáváme s dodávkou či karavanem a musíme zastavit v nejprudším zlomu - následný rozjezd je pro spojku učiněné peklo, ale bez odmlouvání vše snáší. Výhledy do hor jsou fantastické, počasí nám přeje a tmavě modrá obloha je lemována bílými oblaky, převalujícími se v horských masivech. Konečně jsme na vrcholu - Passo dello Stelvio (2758 m.n.m.), pocity jsou vskutku grandiózní: příroda, počasí, obdivuhodný výkon motocyklu. Fotíme se u cedule, parkujeme motorku vedle desítek dalších a pěšky se vydáváme na desetiminutový výstup o dalších 100 metrů výše. Nabaženi horským vzduchem odjíždíme ze stále plného parkoviště.

Kdo by od Stelvia čekal dobré poježdění, měl by zvolit raději jinou silnici. Severní strana má starší povrch (2005), vyšší rychlostní stupeň než dvojku zde v podstatě není kde zařadit a "tornante" se jezdí krokem. Jižní strana má sice nový koberec, ale o zatáčkách platí to samé. Kvalitní popisy průsmyků najdete na serveru Alpine Roads.

 Sjíždíme teď jižní stranou průsmyku, narozdíl od kamarádů mám zapnutý motor: jednak mi pomáhá při brzdění před zatáčkou a za ní jej využívám k rozjezdu. Kousek před Bórmio uhýbáme z hlavní silnice vpravo na Isoláccia: na mapě to vypadá kratší a méně frekventované silnice obvykle nabízejí lepší podívanou. To ale netuším, že jsem nám připravil silnici prošpikovanou průsmyky. Po sjezdu ze Stelvia vyjíždíme na Passo di Foscagno (2291 m.n.m.), opět dolů, Passo d'Eira (2209 m.n.m.), znovu dolů do Livigno, kde v bezcelní zóně tankujeme benzín na 0,84€ litr (spotřeba 5,43). Chvíli se vezeme rovně, ale pak opět na Forcola di Livigno (2315 m.n.m.). Na vrcholu tohoto průsmyku je hraniční přechod do Švýcarska a jelikož celníci pracují poctivě, tvoří se na úzké silnici kilometrová fronta. Jímá mě hrůza: představa, že se s těmi auty budu do ostrého stoupání neustále rozjíždět, je děsivá, a tak, opět především díky podpoře od Zdeňky, využívám každé příležitosti k posunutí kupředu. Spojku to baví přesně k celnici, kde už nutně musíme na chvíli zastavit - jednak nechat vychladnout lamely, jednak začíná krápat a Zdeňka si bere kombinézu do deště. Já, drsoň, zůstávám jen tak. Hranice projíždíme bez zastávky, opět padáme do údolí a přichází Berninapass (2328 m.n.m.). Po jeho projetí zůstáváme k našemu údivu ve stabilní výšce - žádný sjezd dolů. Projíždíme přes St. Moritz - musí se nechat, že je tu vše krásné a rádi bychom v těchto končinách strávili víc času. Dnes se však musíme spokojit jen s průjezdem, večer nás čekají v Mesoccu. Kousek za městem je jezero Silvaplanner, ležící ve výšce 1797 m.n.m. Děláme zastávku, konzumujeme trochu čokolády a rozhýbáváme ztuhlá těla. Za jezerem nás čeká Malojapass (1815 m.n.m.), jedeme ho dolů a říkal-li jsem o Stelviu, že nenabízí žádné poježdění, tak Malojapass je pravý opak. Široká silnice s kvalitním povrchem, přehledné zatáčky (i zde jsou ale 180°) a nekonečně dlouhé klesání do údolí. Stále v klesání přejíždíme do Itálie, průjezd opět bez pasové kontroly. Příští rok s sebou vezu plný kufr drog :-) Projíždíme italskou Chiavenna, provoz i chování lidí na ulicích nám dává zřetelně najevo, v jaké zemi se nacházíme... Po silnici č. 36 jedeme na sever. Silnice začíná opět stoupat, já se už zblázním... tentokrát je to Splügenpass (2113 m.n.m.). Při jeho zdolávání se ukazuje náročnost cestování v Alpách: vzdušnou čarou míjíme dnešní cíl, Mesocco, ve vzdálenosti cca 15 kilometrů. Dělí nás od něj ale hřeben hor, kvůli němuž musíme zdolat další 2 průsmyky a najet 60 km. Na vrcholu průsmyku je přehrada a velice zajímavá příroda. Krávy, volně se zde pasoucí a korzující přes silnice, už nás nepřekvapí: i přesto po výjezdu ze zatáčky málem dostávám ocasem, jak u silnice stojící býložravec odehnal dotěrnou mouchu. Za průsmykem opět celnice - vjíždíme znovu do Švýcarska a co se to děje? Naše první pasová kontrola. Celník, byť nevelkého vzrůstu, budí velký respekt. Zajímá ho i cíl naší cesty, kam podle něj dojedeme za 40 minut. Kéž by, dnes jsme už opravdu unavení. Od celnice sjíždíme do Splügen, měníme směr na západ a po uzounké silnici kopírujeme trasu souběžné dálnice. Za Hinterrhein nás čeká dnešní poslední průsmyk. Pravé zápěstí v podstatě necítím od intenzivního brzdění v minulých klesáních a jen závidím vozidlům, která mají zaplacený dálniční poplatek a mohou tak využít tunelu pod průsmykem. Jenže Švýcaři jsou na dálniční nálepky opravdu nekompromisní, jedinou možností je celoroční známka v hodnotě 40 CHF a my se dálnicím až na výjimky hodláme vyhýbat. Tak tedy hlavu vzhůru a zdoláváme Passo di San Bernardino (2065 m.n.m.). Snad díky tomu, že zde kromě nás skoro nikdo nejede, snad tím, že už je chladný večer - se nám jeví jako jeden z nejkrásnějších, co jsme doposud viděli. Silnice je kvalitní a dá se tu docela vyžít, i když 180° vracečky jsou při jízdě vzhůru nepřehledné. Co se nám zde hodně líbí je krajina - pustá, neobydlená a nehostinná. Na vrcholu je tradiční jezero s hospicem, jelikož je to dnes už skutečně poslední průsmyk, fotíme se u cedule a sjíždíme na druhou stranu. Cesta je neméně atraktivní a jelikož se jedná o výškový rozdíl více než 1200 metrů, je sjezd velice dlouhý. Zkraje nás čeká pár vraceček, ale pak se silnice mění a je to tu jako závodní trať. O půl deváté konečně míjíme ceduli Mesocco a jelikož jsme zde jako první z celé výpravy, nevíme co dál a čekáme pod vesnicí na ostatní. Po chvíli se strategicky přesouváme na náměstí, aby nám kolegové neproklouzli, přičemž se zpoza rohu, stejně jako včera v Prutzu, vynořuje červený zobák. Opět zastavujeme u Ondry s Martinou, kteří právě dorazili a stihli už kontaktovat majitelku apartmánu. Ta přijíždí a vede nás po uzounké silnici, proplétající se mezi staveními, asi 3 kilometry nad centrum Mesocca. Tam nám ukazuje menší dvoupodlažní stavení, které je nám teď týden k dispozici. Zabydlujeme se ve spodním apartmánu, Ondra sjíždí zpátky do Mesocca pro zbytek výpravy a přivádí je k nám. Najeli jsme sem 1251 km, za tento den jsme absolvovali 9 průsmyků, z toho 8 s výškou > 2km. Máme toho dost, takže horkou sprchu a hurá... do peřin!

Ujeto: 320 km

Trasa: Prutz - Pfunds - Nauders - IT - Mals - Spondinig - Prad - Trafoi - Premadio - Valdidentro - Livigno - St. Moritz - Maloja - Chiavenna - Montespluga - Splügen - Hinterrhein - Mesocco

Pondělí, den pátý

Spát v postelích, zvlášť po takové dálce, je dobrým lékem na vyklepané sedací partie. Z pelechů se dostáváme až před desátou, schrupli jsme si kvalitně. Po snídani vyrážíme pěšky dolů do Mesocca na malý nákup. Cesta tam nám zabírá 30 minut, zpátky i s prohlídkou kostela ještě déle. Moc se nám tu líbí, i když je oblačno a dusno. Po návratu do apartmánu sundávám z motorky boční kufry - týden je teď nebudeme potřebovat a nehodlám kysnout v zácpách. Ruším veškerá předsevzetí o neprovádění oprav na cestách a beru si do parády nemocný tachometr, jemuž před Gerlospassem upadla ručička. Jsem tak trochu z oboru a tak je za 20 minut hotovo. Jelikož se nám po motorce už stýská, usedáme a ve čtyři jedeme na krátký výlet po okolí. Nejprve do Bellinzony, což je nejbližší větší město. Tachometr, zdá se, pracuje, tři, čtyři, jakmile mám 90 km/h,ručička  opět předvádí rituální tanec a poroučí se kamsi do útrob přístroje. Grrrrrr. Hlavně klid. V plánu je prohlídka pevnostního opevnění a nákup. Pevnost je zdaleka vidět, takže se proplétáme uličkami co nejblíže. Zahýbáme vpravo, vlevo, najednou jako mávnutím kouzelného proutku mizí všechna auta, ulice je lemována kavárenskými zahrádkami a pod kola se mi motají bezohlední chodci. Je to tak - jsme na pěší zóně, ještě k tomu jednosměrné a tak nezbývá, než projet. Krokem, s co nejmenším hlukem (proč mi výfuky dělají takový kravál?), se "nenápadně" prodíráme davem a s hrůzou čekám, kdy si mě odchytí ruka zákona. Máme štěstí, zdárně vyjíždíme a jen ledový pot po celém těle mi připomíná, že namísto koukání po Švýcarkách (mimochodem, v této oblasti není o co stát) bych se měl více věnovat dopravnímu značení. Při druhém okruhu městem parkujeme motorku na chodníku po vzoru místních a nalehko jdeme do pevnosti ve středu města. Výtah nás dopravuje na nádvoří, odkud je krásný výhled na město a další dvě tvrze. I přesto, že je všední den, je tu dost lidí, trávících volný čas. Sjíždíme opět výtahem na úroveň města a nakupujeme v nedalekém MIGROSu (levný potravinářský řetězec). Zpátky k motorce, nabíráme směr na Mesocco, ale na půli cesty odbočujeme do údolí Calanca.

To údolí jsme vybrali, protože je v naší mapě od Marco Polo 1:300 000 označeno zeleně - tj. vyhlídková cesta, a doposud se toto značení osvědčilo. Skutečně je to tu velice pěkné, i když jsme během posledních dní částečně otupěli vůči Alpské scenérii.

Kromě dvou samoobslužných lanovek (8 CHF), vedoucích na vrchol hřebene, v něm nacházíme kamenolom, perfektní silnici a typickou místní architekturu: kamenné obydlí se střechou ze stejného materiálu. Údolí se topí v mracích, z vody stoupá mlha a dojíždíme až na samý konec silnice. Tam otáčíme a vracíme se zpět stejnou cestou. U malebného vodopádu stavíme na fotky, přičemž nás dohání slabší dešťová přeháňka. Rychle tedy nasedáme a snažíme se jí uprchnout. Nevyfotit si ty krásné kamenné domky, obklopené spasenou trávou, bych však nepřenesl přes srdce. Znovu tedy stavíme, fotím tu nádheru, opět nás déšť dohání a už nemáme šanci ujet. Neprší příliš, ptám se Zdeňky, zda chce kombinézu do deště - záporně vrtí hlavou a tak jedeme dál. O chviličku později se spouští takový liják, že jsme během chvilky mokří skrz naskrz. Aspoň, že máme kde uschnout. Vracíme se do Mesocca. I naši spolubydlící se z výletu vrací promáchaní a tak jdou mokré věci do sušičky paní domácí a zbytek na sušák (je o nás velkolepě postaráno). Po večeři načínáme láhev zdejšího červeného vína, trpkého a nakyslého. Za pět franků jsem čekal víc.

Ujeto: 104 km

Trasa: Mesocco - Bellinzona - Arvigo - Rossa - Mesocco

Úterý, den šestý

Jelikož mě chybějící ručička na tachometru pije krev víc, než jsem schopný tolerovat, pouštím se znovu do opravy. Tentokrát se beru na pomoc vteřinové lepidlo a jak se posléze ukazuje, konečně jsem zvolil správnou metodu a tachometr ukazuje až domů. V obvyklou ranní hodinu - tedy v poledne - vyrážíme opět přes Bellinzonu do údolí Verzasca. S benzínem na tom nejsme nejlépe a ještě před Bellinzonou mi v jedné z obcí, kde je kvůli úzké silnici řízen provoz jedním směrem, při stání na semaforu dochází benzín. Jelikož se mi taková příhoda už dlouho nestala, mylně pokládám zvýšený volnoběh s chudou směsí za příznak rozštelování karburátoru, má ruka hbitě padá na patřičná místa a během vteřiny dělám z precizního domácího nastavení pořádný guláš. Při rozjezdu mi motorka zhasíná, konečně se mi rozsvítilo! Otáčím tedy palivový ventil, seřízení karburátoru uvádím alespoň přibližně do původního stavu, Zdeňka musí dolů a já jako tajtrdlík skáču po startovací páce. Když divadlo pro místní kavárenské povaleče - tak pořádné. Motor konečně ožívá a do fronty se zařazujeme přesně se změnou intervalu, takže rychle mizíme. Na Shellce v Bellinzoně máme tankovací pauzu (spotřeba 4,91). V Gordole začíná stoupání a po pár zatáčkách (čekal jsem kdovíjaký průsmyk) parkujeme u přehrady, z níž se na začátku filmu "Golden Eye - Zlaté Oko" vrhnul slovutný James Bond. V polovině ochozu hráze, jejíž výška je 220 m, je konstrukce pro bungee jumping, hrdě se odkazující na onen snímek. Za 230 CHF je zde možné absolvovat nejvyšší bungee na světě - hloubka skoku přesahuje 200 metrů. Procházíme celou hráz, nakukujeme do krámku se suvenýry a vzhůru dál údolím Verzasca. Dojíždíme až do Lavertezza, kde trávíme hodinu u krásného 2-obloukového kamenného mostu. Při odjezdu se dáváme do řeči s motocyklistou, který nám po zjištění, že jsme se Zdeňkou oba techničtí nadšenci, doporučuje nevynechat návštěvu nedalekého infocentra k nejdelšímu železničnímu tunelu na světě (57 km). S díky se loučíme, sjíždíme zpátky do nížin a jedeme do Locarna, letoviska na břehu Lago Maggiore. Motorku necháváme zastrčenou mezi auty v postranní ulici, bundy jdou do horního kufru a helmy zamykáme k motocyklu - zbytečně, neb v těchto končinách se nekrade. Pěšky se procházíme po břehu nejníže položeného jezera ve Švýcarsku. Průvodce nelhal, skutečně zde rostou palmy a velice se jim daří. Všude samé limuzíny, kabriolety, Porsche a podobné střepy, no zkrátka hnus... Jelikož jsme v motoobuvi, je nám ukrutné horko (32°C), Zdeňka jde odvážně naboso a vracíme se k motorce. Po drobném nákupu jedeme do Mesocca, kde si k večeři dáváme  obrovskou pizzu s červeným vínem.

Ujeto: 127 km

Trasa: Mesocco - Bellinzona - Górdola - Vogorno - Lavertezzo - Górdola - Locarno - Mesocco

Středa, den sedmý

I na dnešek máme oddychový plán a tak se vstáváním nespěcháme. Počasí slibuje přízeň, tak si z bundy vyjímám termovložku, Zdeňka na to jde ještě radikálněji a obléká se do krátkých kalhot a sandálů. Hned v Bellinzoně, která je oproti Mesoccu od 600 výškových metrů blíže mořské hladině, si k lehkému ošacení gratulujeme, neboť je 37°C a v pomalém provozu se pečeme. Projíždíme Locarno a jedeme po břehu Lago Maggiore. Je tu nádherně - silnice zaseklá v útesu, nejeden dům tu má výtah jednak od pláže k silnici a od silnice ke vstupním dveřím... Inu k té jachtě se asi schody nehodí. Je nám takové vedro, že sundáváme i bundy a jedeme v tílkách (uklouznout někde, to by bylo řevu!). Rádi bychom k vodě, ale musíme ujet dobrých 60 km a překročit hranice s Itálií, než se nám daří najít místo doposud neobsazené soukromým pozemkem zbohatlíků. Zdeňka si sundává sandále a brouzdá se vodou, mně se nechce z vysokých kožených bot a tak konzervativně postávám na břehu. Kolem se povalují otylí penzisté, kolem nichž dovádí lidská mláďata, vyjma Zdeňky není na pláži žádný zajímavý objekt a tak mě to tu dlouho nebaví. Jedeme tedy dál po břehu, odbočujeme do stoupání na Trárego, odkud by měl být perfektní výhled na celé jezero. Po výjezdu jsme zklamaní, hladina jezera mizí v oparu horkého letního dne. Vracíme se zpátky na pobřeží a pokračujeme na jih do přístavu ve Verbánii. Triumfální vjezd na trajekt nám kazí tři mužíci, dožadující se jakéhosi "tiketu". Myslel jsem, že se bude platit až na palubě. Zdeňka tedy jde do pokladny (€7), zatímco čekám u motorky a nerozumím, proč se mě obsluha trajektu po důkladném prohlédnutí motocyklu ptá na zemi původu - vždyť mám na kufrech CZ-ku. Moment, už to mám - CZ-ka je nalepená na jednom z bočních kufrů, které teď odpočívají vedle postele v apartmánu. To je tedy nedostatek, ale snad to nebudeme muset řešit. Naloďujeme se na trajekt TICINO, který nás po 2 km dlouhé plavbě vysazuje v Lavenu na protějším břehu. Při výjezdu se dramaticky proplétáme čtyřstupem vozidel v protisměru, připravených k nalodění, chybička se vloudila. Řidiče i policisty ponecháváme v němém úžasu, opouštíme místo činu a po druhé straně jezera se vracíme zpět na sever. Tady už není tak hezky, zhýčkáni milionářským pobřežím na švýcarské části jezera máme laťku vysoko nastavenou. V Luinu testujeme italský supermarket a s pořádně naloženým topcasem se vracíme do Švýcarska. Místo pasu si na hranicích opět vystačíme jen se širokými úsměvy. V Bellinzoně nás čeká zácpa: bez kufrů není problém využít prostor mezi dvojitou plnou čárou jako "pruh vyhrazený motocyklům" a tak kongescí hravě projíždíme. Parkujeme motorku "doma", bereme si plavky a do večera dovádíme v bazénu, který máme hned vedle domku.

Ujeto: 190 km

Trasa: Mesocco - Bellinzona - Locarno - Ascona - Cannóbio - Trárego - Verbánia - TRAJEKT - Laveno - Luino - Zenna - Magadino - Bellinzona - Mesocco

Čtvrtek, den osmý

Ranní rozhovor:
Zdeňka: jak budeme dnes jezdit vysoko?
Já: nízko, 1500 metrů nad mořem :-)))
.... a podle toho se oblékáme - nalehko.

Dnes nás čeká delší cesta, vstáváme tedy už v 8 hodin a těsně po deváté vyjíždíme. První zastávkou je čerpací stanice Shell v Bellinzoně (spotřeba 4,42). Kousek se vracíme a směrem na průsmyk svatého Gottharda projíždíme k obci Bódio. Do místního infocentra Alptransit nás poslal motocyklista, kterého jsme potkali předevčírem. Motorka zůstává na vyhrazeném parkovišti (auta musí být odstavena podstatně dále od vchodu) a my jdeme prozkoumat útroby pozoruhodného architektonického skvostu - to se zase někdo vyřádil. Infocentrum je moderně vybaveno mnoha dataprojektory, které na plátna promítají sérii krátkých filmů, zaměřených na metody ražení, použitou techniku či dopad na životní prostředí. Tyto filmy jsou ke stažení i na internetových stránkách infocentra. Trávíme zde hodinu, poté nakupujeme nezbytné suvenýry a dáváme se do řeči s průvodkyní, od níž se dozvídáme tipy na výlety po okolí. Jedeme zpět do Biascy a zdoláváme Passo del Lucomagno (1916 m.n.m.). Před jedním z tunelů si děláme malou přestávku. Z tunelů se ozývá zvuk vytáčených motorů s "laďáky" - prohazujeme cosi o bláznivých motorkářích, ale z tunelu se namísto jednostopých vozidel vynořují - či spíše mihnou - dva zánovní kabriolety od Ferrari. Kontrolní otázka: co bychom mohli čekat na průsmyku? No ano, je tam přehrada, u které zastavujeme a fotíme. Je nám tu zima, takže neleníme a přejíždíme na druhou stranu průsmyku. Silnice se nám líbí, nahoru to šlo celé na dvojku bez pomalých serpentin, kvalitní povrch a široká vozovka. Dolů je to taky pěkné, ne nadarmo je v mapě tato silnice - stejně jako spousty dalších v okolí - označená zeleně (tj. scenic route). Dalším cílem je Zervreila See, odkud vytéká řeka Rýn. V Ilanzu máme potíže najít tu správnou cestu, ale po radikálním průjezdu skrz spletité uličky v centru nalézáme správný směr. Nádhernou, ale úzkou silnicí, na níž nás častokrát překvapí nákladní auto s přívěsem zrovna v ostré zatáčce, stoupáme k přehradě. Projíždíme Vals, v protisměru potkáváme 2 Jawy následované červeným Nissanem - kolegové se už z přehrady vracejí. Za městem začíná silnice nápadně připomínat stoupání na Stelvio, čemuž se rychle přizpůsobuje náš jízdní styl. Čeká nás tunel s jednosměrným provozem, řízený semaforem. Máme červenou a v odpoledním parnu se pořádně rozpalujeme. Zelený signál je spásou, vjíždíme do skály a jestli je v tunelu víc než 5°C, ať se propadnu. Na silnici vlhko a zřejmě místy namrzlo, v jednu chvíli mi jde zadní kolo do driftu. Vyválet se v tomhle prehistorickém tunelu, který postrádá bezpečnostní prvky moderních kolegů, by bylo velice nepříjemné a tak se s plynem raději krotím. Od výjezdu z tunelu je to k přehradě už jen kousek, parkujeme motorku a jdeme se projít po hrázi. Výhled je překrásný, pro nás už "standardní" - křišťálová voda, zasněžené vrcholky a modrá obloha, sporadicky zaneřáděná neposlušným obláčkem. Zdeňka pohotově napodobuje scénu z Titanicu, když si stoupá na výklenek uprostřed přehrady a nechává se ofukovat silnými větry. Z přehrady lze pokračovat ještě dál na parkoviště s vyhlídkou, ale nám výhled stačí a sjíždíme zpět do Ilanzu. Tam v 17 hodin nakupujeme v COOPu - tedy Zdeňka nakupuje, já čekám u motorky a dobře se bavím, když se postarší pán pokouší zajet do podzemních garáží v protisměru. Scéna jak z Mr. Beana - auto zmizí pod povrchem, vzápětí se ozývá troubení, kviknou gumy a s typickým zvukem zpětného chodu vyjíždí provinilec opět na silnici, "tlačen" jiným autem. Zdeňka je zpátky, baštíme nanuky a vyrážíme na Bonaduz. Hlavní silnici se vyhýbáme, daleko zajímavější je cesta přes Versam. Po pár kilometrech skutečně přichází zúžení na 3 metry a silnice se začíná klikatit, vlevo kolmý sráz dolů, vpravo skála. Dojíždějí nás dva Europeany, jedou s námi až do Bonaduzu, tam nás předjíždějí a pro změnu se vezeme v jejich závěsu. Znají to tu a tak jsou zatáčky jedna radost. Po chvíli odbočují, znovu sami pokračujeme jednou z nejkrásnějších švýcarských soutěsek Via Mala na Splügen. Zde už to známe, před necelým týdnem jsme přijížděli do Mesocca stejnou cestou. Motáme se kolem dálnice směrem na průsmyk Sv. Bernardina. Před tunelem se tvoří na dálnici zácpa - vjezd je dočasně uzavřen, nejspíš nehoda. Většina aut tedy jede přes průsmyk a to je zlé - berou si nás mezi sebe kabriolet od mercedesu v úpravě AMG a Allroad od Audi. V jejich pevném sevření průsmyk zdoláváme za 13 minut (pište si, pane Guiness). Sjezd dolů je hrozný, auta jedou div ne krokem a tak se radujeme, když se při nejbližší možnosti opět odeberou na dálnici. Zdeňka hlásí 2 hasičská auta vjíždějící do tunelu, zřejmě tedy nehoda způsobila dočasnou uzavírku. Konečně jsme na okresce opět sami a můžeme si jízdu vychutnat. Dojíždím skútr, ale předjíždění se nekoná - v řidiči vzkypěla italská krev a nechce se nechat. Má to nějakou stopětadvacítku, jede sám a z kopce mu to slušně upaluje, v zatáčkách nevěřícně kroutím hlavou, co všechno se dá s takovým vozítkem předvádět. Ve vracečkách mi ujíždí, v sérii zatáček je to naopak, jedeme už oba na krev. Když už konečně vím, kde a jak ho předjet, signalizuje mi Zdeňka, že má jízdního stylu "Valentino" po krk a přeje si zastavit. Co bych pro ni neudělal, že.... skútr mizí v dáli, já chladnu a alespoň si zkouším ohmatat pneumatiky. Přední i zadní rozpálená, čistě ojetá ke krajům - tak to má být. Na kotouč nesahám, životu nebezpečno. Klidným tempem se vracíme do apartmánu, přijíždíme po osmé. Nelením, beru plavky a vrhám se do bazénu. Po večeři zasloužený spánek - dnes jsme se zase pořádně projeli.

Ujeto: 307 km

Trasa: Mesocco - Bellinzona - Biasca - Bódio - Biasca - Motto - Lucomagno - Disentis/Mustér - Ilanz - Vors - Vals - Zervreila - Ilanz - Castrisch - Bonaduz - Thusis - Splügen - Hinterrhein - Bernardino - Mesocco

Pátek, den devátý

Jelikož se nám kilometry "přemnožily", dáváme si oddych. Z motorky sundávám plachtu, aby se přes den nezapotila, snídáme, důkladně se mažeme opalovacím krémem a vyrážíme na pěší výlet. Nejprve do Mesocca a pak na místní zříceninu. Nic extra zajímavého tam není, ale také se za vstup neplatí a perfektně vidíme do údolí. Při cestě zpět nakukujeme do kostelíku s nádherným dřevěným interiérem. Polední vedro nás zmáhá a využíváme každou kašnu k osvěžení. Ještě do druhého kostela nad vesnicí a vracíme se na základnu. Tam rychle do plavek a až do večera dovádíme v bazénu, ještě že s sebou vzali kamarádi nafukovací míč. Než jdeme spát, loučíme se s Evou, Davidem, Honzou, Lukášem, Alešem a Žanetou, kteří v sobotu v 5 ráno odjíždí domů.

Ujeto: 0 km
Pěšky: 10 km

Sobota, den desátý

Naše vstávání se docela lepší, už po osmé jsme vzhůru a snídáme. Auto i tři Jawy jsou pryč, takže držíme palce, aby dojeli bez problémů až domů - mají to skoro 900 kilometrů za jediný den. My vyrážíme na poslední výlet po okolí, jelikož dnešek je posledním dnem stráveným v útulném apartmánu. V Bellinzoně bereme benzín (spotřeba 4,8), míjíme červeného BIGa Ondry s Martinou, kteří jsou dnes na prohlídce pevnosti a pokračujeme až na průsmyk Monte Ceneri (554 m.n.m.), ze kterého by měl být pohled na Locarno a Lago Maggiore. Vstupu na vršek hory však brání vojenský prostor a výhled ze silnice je znemožněn hustým porostem, tady jsme neuspěli. Vracíme se tedy zpět a jedeme do Locarna. Motorku vedu už po paměti na vyhrazené parkoviště na nábřeží, bundy jdou do horního kufru, helmy zamykáme k motorce a jdeme na pěší výlet. Po nábřeží procházíme kolem přístavu výletních lodí až k příhodnému zmrzlinářství, dáváme si oba "piccolo" (o velikosti tenisového míče) a skrze zalidněné letovisko se vracíme pomalu zpátky k motocyklu. Vedle palmového parku se koná turnaj v plážovém volejbalu, ale hráčky - co do vzhledu - nevybočují z mizerného švýcarského standardu, takže není na co koukat a znechucen se nechávám odtáhnout Zdeňkou do parku za účelem focení pod palmami. Po třetí hodině usedáme na stroj, startujeme a s malou zastávkou na nákup parkujeme ve čtyři "doma". Ukrutnému vedru čelím skokem do bazénu, odkud mne vyhání až vůně čerstvé pizzy z trouby. Po jídle už nás čeká balení - zítra ráno odjíždíme dále na západ (či v případě nepřízně počasí domů). Zdeňka tento nelehký úkol zvládá na jedničku, já jí do toho raději nekecám. K večeři zbytek pizzy, dopíjím víno a naposledy do peřin.

Ujeto: 120 km

Trasa: Mesocco - Bellinzona - S. Antonio - Monte Ceneri - Quartino - Locarno - Bellinzona - Mesocco

Neděle, den jedenáctý: "GRANDE DIXENCE"

Brzy ráno vstáváme a loučíme se s Ondrou a Martinou, kteří vyráží směrem domů dobýt GrossGlockner Alpinestrasse. O půl desáté úspěšně startujeme (konečně!), motáme se úzkými uličkami a známou již cestou přes Bellinzonu jedeme do Locarna a po krátkém bloudění nalézáme správnou silnici č. 337 na italskou Domodossolu. Během pár kilometrů se ocitáme na silnici, kterou jsem doposud znal jen z filmů: úzká asfaltka, z jedné strany lemována hlubokým srázem a z druhé strany uzavřena vysokou skalou, divoce se kroutící údolím... Skutečně jsme neujeli 50 metrů rovně - levá, pravá, a tak stále dokola. Překračujeme hranice do Itálie, silnice ve stejném duchu pokračuje údolím, kříží se se železnicí a až před Domodossolou ji neradi opouštíme. Přes Pontetto se vyhýbáme Domodossole, projíždíme tunelem a začínáme zvolna stoupat na další průsmyk. Opět vstupujeme do Švýcarska, na průsmyku probíhají stavební úpravy a provoz je značně omezen. Stojíme v krátké zácpě a tiše závidíme místním motorkářům, kteří se mezi auty hladce proplétají. Po chvilce jsme z toho venku a po široké a kvalitní silnici zdoláváme Simplonpass (2005 m.n.m.). Na vrcholu nám to nedá a fotíme se u mohutného kamenného orla, hrdě vzhlížejícího do údolí. Sjíždíme do Brigu a po silnici č. 9 projíždíme Walliserským údolím do Sionu, kde už potřebujeme benzín. Zastavujeme u jedné z mnoha samoobslužných čerpacích stanic v centru města a tankujeme.

Způsob čerpání benzínu je následující: do terminálu zasunujeme platební kartu (VISA Electron), zadáváme PIN, vybíráme číslo stojanu, ze kterého hodláme tankovat a karta vyjíždí ven. Poté tankujeme, znovu zasunujeme kartu a vyjíždí účet. Jak prosté.

Pokračujeme v původním směru, když na křižovatce zahlédnu ukazatel na Dixence, hbitě otáčím našich 350 kilogramů a podle cedulí na Hérémence jedu vytouženým směrem. Silnice začíná opět stoupat, v obci Vex odbočujeme vpravo a už se kroutíme nahoru serpentinami, které jsme dosud viděli jen na Stelviu. Dojíždíme dvojici automobilů, ten vpředu má zřejmě zkreslené představy o "mohutnosti" svého mikrovozu Opel Corsa, před každou zatáčkou si raději téměř zastavuje a po chvíli toho má dost nejen můj motocykl, ale především já sám a jelikož se zde předjíždět nedá, stavíme na příhodném plácku a děláme pár fotek s přehradou, která je prozatím v dálce a zdaleka nepřipomíná 4. nejvyšší hráz na světě. Že by to Švýcaři počítali i s přírodním valem pod ní? Jedeme dál, stoupání je stále drsnější a konečně přijíždíme k parkovišti přímo pod hrází. Silnice je uzavřena zákazem, dál můžou jen cyklisté a motorky.

Pojedete-li se k přehradě podívat, nebojte se pokračovat po silnici až ke spodní stanici lanovky. Nejen my, ale i většina motorkářů, kteří přijeli, se u cedule se zákazem zastavila, a po chvíli rozpačitého koukání kolem zaparkovala svůj stroj mezi auta. Horní parkoviště pro motocykly zelo prázdnotou.

Necháváme ale motorku už tady, dál je silnice plná chodců a na jejich rozrážení momentálně nemám nervy. Zde, u úpatí hráze, mám z její výšky poněkud odlišný dojem než před chvílí - je to opravdu výška! Jdu pěšky až na místo, kde betonová masa přechází do země, obracím hlavu vzhůru a věru nemám dobrý pocit při tom pohledu. Vyrážíme bez helem, které se houpají zamčené na motorce, pěšky k informačnímu centru (150 m), zevrubně ho prolézáme. Netrvá to dlouho, je to poměrně malý prostor s postarší technikou, což ale poskytovaným informacím neubírá na hodnotě a tak jsme po chvíli zase o něco chytřejší. Z infocentra se chystáme nahoru na hráz, k čemuž máme 2 možnosti: buď pěšky 45 minut, nebo lanovkou (9 CHF zpáteční lístek 1 osoba). Volíme lanovku a o chvíli později se nalézáme o 200 m výše, v nadmořské výšce 2365 metrů, na přehradě Grande Dixence s 285 m vysokou hrází (čtvrtá nejvyšší na světě, nejvyšší v Evropě). Na jedné straně šedomodrá vodní hladina, zasněžené vrcholky hor topící se v mracích, na druhé straně údolí Hérémence, kterým jsme přijeli, a při bližším pohledu závrať vyvolávající pohled dolů z přehrady. Tam kdesi dole rozeznávám náš motocykl, ale raději už dál od zábradlí... Jdeme zpět k lanovce, sjíždíme dolů a u motorky se oblékáme. Startování bohužel nevychází, naladil jsem bohatší směs, než bylo potřeba, a rádi využíváme příkrého klesání k rozjetí. Tvářím se, jako by to byl standardní oživovací proces tohoto oře, ve zdejších končinách nevídaného, a laciný trik mi vychází. Sjíždíme údolím zpět do Sionu, jenž je vyhlášený svými dvěma hrady, a jelikož je už po páté, rádi bychom se co nejdříve viděli v nějakém kempu. Míříme na Martigny a hnán představou romantického noclehu na břehu Ženevského jezera, projíždíme přes toto město a obracíme na sever. U jezera, v okolí města Villeneuve, se trochu motáme, a po sedmé hodině zastavujeme před recepcí kempu Les Grangettes na břehu jezera, přístupného z obce Noville. Jak se dalo čekat, je už zavřeno. Máme štěstí, recepční prochází zrovna kolem a nabízí nám jedno z posledních provizorních míst v přeplněném velkokapacitním kempu. Dobře, že ovládá i němčinu - jeho kolegyně na recepci mluví, jako ostatně všichni v těchto končinách (10 km od francouzských hranic), francouzsky a jako správní Francouzi (byť ve Švýcarsku) nechápavě vrtí hlavou při naší snaze domluvit se jiným jazykem. Moc se nám tu nelíbí, ale je pozdě a nemáme na vybranou. Platíme 25,60 CHF a stavíme stan vedle páru českých turistů - jinam to bohužel nešlo a záhy jsme "polapeni" informacemi o tom, jak je tu vše drahé, kolik se podařilo provézt konzerv a tak dále. O půl deváté, zasyceni chutnou večeří, vyrážíme nalehko k zámku Chillon na okraji letoviska Montreux. Procházíme se po okolí a končíme na kamenném vlnolamu, odkud je parádní výhled na zámek, pozvolna mizící v přicházející noci. Z míst nás vyprovází až mladý noční hlídač, mající pochopení pro náš jazykový deficit, znemožňující uposlechnout upozornění u vstupu, že zámecký park se ve 21.30 pro veřejnost uzavírá. V půl jedenácté jsme zpět v kempu, počasí je všelijaké a tak stavím motorku raději na asfaltové parkoviště k autům, dávám na ni plachtu a po sprše jdeme spát.

Ujeto:  345 km

Trasa: Mesocco - Bellinzona - Locarno - Losone - Intragna - Camado - IT - St. Maria Maggiore - Pontetto - Bertonio - Gondo - CH - Simplonpass - Brig - Visp - Turtig - Sierre - Sion - Vex - Pralong - Dixence - Vex - Sion - Martigny - St. Maurice - Aigle - Roche - Rennaz - Noville - Montreux - Noville

Pondělí, den dvanáctý

Ráno je krásně, obloha skoro bez mráčků a zdá se, že švýcarský státní svátek (750 let od vzniku Švýcarska) bude malebný. Snídáme a ačkoliv je zde krásně a zejména ve Valiserském údolí by se dalo strávit několik dní výjezdy k přehradám, jsme už "vykoukaní" a otáčíme tedy domů. Máme to přes 1000 km, dnes večer tam asi nebudeme. Jedeme opět kolem Chillonu do Montreux a zdá se, že jsme nezvolili nejvhodnější cestu: Montreux se dnes mění v centrum velkolepých oslav a průvodů, kvůli nimž je město co do průjezdnosti značně omezeno, ocitáme se v zácpě a po čtvrthodině to otáčím - tudy cesta nepovede, vždyť musíme přejet celé Švýcarsko až k Bodamskému jezeru. Vracíme se až do Aigle, zatáčíme na silnici č. 11 a.... další průsmyk - co jsem komu udělal? Nešlo by to chvíli rovně? Col des Mosses (1445 m.n.m) je pro náš stroj, vyburcovaný náročnějšími sedly, snadnou kořistí. Míjíme Gruyéres s vyhlášenou sýrárnou (neboli továrnou na výrobu sýra) a zastavujeme až v sousedním Brocu u čokoládovny Nestlé. Naše rozzářené oči jsou brzy vystřídány protáhlými ksichty, neboť expozice je 4 dny v roce zavřená - trefili jsme se. Z Brocu tedy nabíráme směr na Boltingen, cestou se začíná výrazně ochlazovat a tak stavíme v Charmey, abychom se přioděli. Zdeňka si bere pod rifle "elasťáky", já si do bundy dávám termovložku a můžeme frčet dál. Je nám o poznání lépe a spokojeně vyjíždíme na Jaunpass (1509 m.n.m.). Shodujeme se se Zdeňkou, že patří k těm lepším, které jsme po cestě viděli: úzká silnička, přiměřeně zakroucená, nijak závratné stoupání a přehledné zatáčky. O oblíbenosti tohoto průsmyku svědčí i značný počet motocyklistů, které míjíme. Dolů se vezeme za postarším Audi, které buď jezdí na vanilku, nebo jeho řidič holduje doutníkům, tak jsem rád, když mi Zdeňka klepe na rameno, abych zastavil. Z ponožky si loví mravence, který neodolal mladé ženské kůži a s chutí se několikrát zakousnul. Sjíždíme do Boltigenu a v duchu se loučíme s mohutnými Alpskými štíty, teď už budeme jen klesat. Netrvá dlouho a jsme v Interlakenu, dějišti olympijských her. Centrum města je opět zaplněno kvůli oslavám, z oblohy se snáší desítky parašutistů na místní fotbalové hřiště. Hladce projíždíme a za městem tankujeme (spotřeba 4,6) na benzínce, kupodivu otevřené. Následující navigace se mi krapet vymyká, jezero Brienzer objíždíme po jižní straně a v Iseltwaldu nás zaráží končící silnice - při bližším pohledu do mapy tomu tak skutečně je, kam jsem to koukal? Nezbývá, než se vrátit do Interlakenu a zvolit vhodnější cestu po silnici, která je už na první pohled průchodnější. Do cesty se nám silácky staví Brünigpass (1008 m.n.m), ošleháni nedávnými průjezdy množstvím průsmyků více než dvakrát tak vysokých jej doslova ničíme, no zkrátka jedeme přes něj dále až k Luzernu. Provoz houstne, prodloužený švýcarský víkend končí a výletníci se vracejí domů. Na pobřeží jezera Vierwaldstätter počínám registrovat prokluzující spojku, jediný hmat na spojkovou páčku mi dává najevo, co se přihodilo, tak děláme pauzu na pozdní oběd (či brzkou večeři?). Zdeňka si bere na starost jídlo, já zase techniku a tak to má být, neb prohození rolí by vyústilo v nepojízdný motocykl a dva otrávené žaludky. Ke slovu přichází WD40 (mám radost, že ho nevezu zbytečně) a řádně prostříkávám oblast, kde se dotýká spojková tyčka a seřizovací šroub. Když uklízím vercajk, mám připravený gulášek a na takový servis si tedy nemůžu stěžovat. Balíme se a vyrážíme na další cestu, je šest večer a k Bodamskému jezeru stále kus cesty. Po průjezdu Luzernu voláme naší dnešní hostitelce, že budeme mít malé zpoždění.

Ono Švýcarsko je sice země krásná, ale na cestování tuze nepraktická. Jednak je stále na co koukat, takže chybí ta šeď německých dálnic, motivující k přesunu... a jednak je bez dálniční nálepky jakýkoliv přesun časově náročný. Švýcaři mají limit 80 km/h, ale země je hustě obydlená a tak je jízda stále narušována omezením 50 km/h. Příští výlet do této země tedy jedině s nálepkou, opravňující k používání sítě zpoplatněných komunikací, které se vesnicím vyhýbají.

O půl deváté jsme ve Wolferstwilu, motorku parkujeme pod střechu - vypadá to na déšť. Spíme opět na postelích, že bychom lenivěli?

Ujeto: 359 km

Trasa: Noville - Villeneuve - Montreux - Villeneuve - Aigle - Ortmont - Les Mosses - Les Moulins - Rossiniére - Montbovon - Gruyéres - Broc - Charmey - Jaunpass - Boltigen - Interlaken - Iseltwald - Interlaken - Brienz - Lungern - Sarnen - Luzern - Ebikon - Cham - Zug - Baar - Wädenswil - Rapperswil - Eschenbach - Lichtensteig - Lütisburg - Flawil - Wolferstwil

Úterý, den třináctý
a
středa, den čtrnáctý

Dva dny píšu jako jeden, neb jsme je jako jeden prožili a 3-hodinový spánek lze jen stěží považovat za plnohodnotné oddělení jednoho dne od druhého.

Celou noc pršelo a ráno není o nic lepší. Viditelnost 50 metrů, všude je vidět jen neprostupná mlha a do toho se častou spouštějí přeháňky, které udržují silnice pěkně mokré. Náš plán, podle kterého jsme měli brzy ráno vyrazit a překlenout zbytek cesty, dělící nás od domovů, padá. Ráno, oběd i značnou část odpoledne tedy trávíme s naší hostitelkou Marcelou doma a po nákupech. Zjišťujeme předpověď, satelitní snímky vypadají neutrálně s velkým mrakem přes celé Německo - vypadá to nevinně, snad projedeme. Balíme se, rovnou bereme nepromoky, loučíme se s Marcelou a v 16.00 vyrážíme na poslední etapu letošní dovolené. Neprší, ale voda odstřikující z aut a koneckonců i z našich pneumatik dává řádně zabrat botám, které nejsou chráněny nepromokavými návleky. Zatím odolávají, ale jestli nám bude celou cestu pršet, je zle. Projíždíme St. Gallen a v Rorschachu po roce opět vidíme Bodamské jezero. Po jeho břehu jedeme do St. Margrethen, kde po kratším navigačním zkratu opouštíme Švýcarsko a na projíždíme místy, kde si i Rakousko usurpilo kousek Bodamského jezera. V Bregenzi se dostáváme do lehčí zácpy, která trvá až do německého Lindau. Po levé straně registrujeme kemp, kde jsme na předchozí dovolené strávili 2 deštivé noci a před nájezdem na dálnici bereme prozíravě plnou nádrž (spotřeba 4,3). Rád bych si zde i odskočil, ale pro použití toalet bych potřeboval buď 0,50€ nebo doklad o nákupu paliva - obojí už řádně uklizeno, takže burcuji svěrače k pevnému stisku, vynulovat počítadlo na tankování a další zastávka: Mnichov. Je 19 hodin, silnice stále mokré, nasazujeme tempo o trochu rychlejší, než mají zdejší kamiony - tj. 100-110 km/h, abychom jimi nebyli předjížděni a ohrožováni. Jakkoliv se může zdát konstantní jízda na dálnici únavná a nudná, není to tak zlé a těch bezmála 200 km absolvujeme v kuse bez zastávky. Přibližně v polovině vjíždíme do přeháňky: radost z toho nemám, ale věděli jsme, že nás deštík nemine. Zastavovat se nemusí, neb máme kombinézy už na sobě, takže cca 50 kilometrů jedeme v dešti. Ten pozvolna ustává, silnice osychají a já mám radost, jak jsme se dešťových mračen rychle zbavili, prozpěvuji si něco o počasí, které nezvládne držet krok s našláplým dvouválcem - netrvá to dlouho a déšť začíná nanovo, a s pořádnou intenzitou. Tak, a mám to. Tentokrát už nejde o přeháňku, v Mnichově zastavujeme a obracím mapu pod slídou tankruksaku. Vlhké prostředí ji nedělá dobře, maličko se rozpadá - ale ty správné stránky jsou téměř nedotčeny. Vracíme se na původní směr a jedeme na Regensburg/Norimberk. Míjíme extravagantní olympijský stadion a v devět zastavujeme na dálniční pumpě za městem - určité potřeby již nelze dále odkládat, k tomu padla tma a v dešti přes zrcadlové plexi stěží rozeznávám cestu. Motorku necháváme pod malým kouskem zastřešeného prostoru, všude jinde je pořádný liják. Oba využíváme místních toalet (jak jinak než zpoplatněných) a pak asi hodinu postáváme u motorky, nechce se nám zpátky na silnici, v botech mokro, v tělesných schránkách zima.... Zkrátka idylka mototuristy, co si budeme povídat. Náš nevyslovený, ale od počátku zřejmý plán na noční jízdu Německem je také fuč - jakmile jsme jednou zastavili, nechce se nám v hustém dešti pokračovat a budeme někde nocovat. Na této pumpě to ale nebude - není zde žádný prostor, kam bychom se mohli na chvilku natáhnout. Nemáme tedy na vybranou, znovu sedáme na motorku a jedeme dál. To rozhodnutí bylo nelehké, ale jízda, byť v silném lijáku, už tolik nevadí - hlavně, že opět krájíme kilometry. Míjíme dvě odpočívadla, na třetím zastavujeme - je jedenáct hodin a začínám při jízdě klimbat. Zastávku původně zamýšlím jen jako krátké zotavení ospalého organismu, ale stejně jako na minulé zastávce: jakmile jsme slezli, už se nám nechce zpátky do sedla. Stojíme schovaní pod převisem střechy veřejných záchodků a ačkoliv to zde odporně páchne, přesouváme se na odvrácenou stranu budovy, kde si děláme provizorní ležení.

V tak nepříznivé situaci, jakou ta naše byla, člověk rád opráší dávno zavrhnuté způsoby nocování. Pro příště tedy ponaučení - nejezdit bez plánu na nocleh. Odjíždět v 5 odpoledne s tím, že to zvládneme domů, bylo opravdu krátkozraké.

Pod převis se akorát vejde motorka, přičemž levý kufr je doslova o centimetry ušetřen deště, padajícího s neutuchající intenzitou. Alumatka jde těsně za motocykl, skládáme se na ni oba - v oblečení, jen boty jsme si sundali kvůli vylití vody. Bereme si suché ponožky a nohy si ohříváme ve spacáku. Sem tam nás vyruší návštěvník toalet, ale vidět nás nemůže a tak i v těchto nehostinných podmínkách na chvíli usínáme. Budíme se o půl čtvrté: je po dešti, sice všude mokro, ale to už nás tak netrápí. Něco malého k jídlu, pořádně napít, sbalit nasmrádlý spacák s alumatkou a ve čtyři už jsme zase na cestě. Regensburgem projíždíme ještě za tmy a jelikož mám špatně nalistovanou mapu, vypadá naše cesta asi takto: dálnice - Regensburg süd - Regensburg ost - zde odbočujeme a projíždíme centrem, bloudíme a vynořujeme se opět na dálnici - znovu Regensburg süd - Regensburg ost - Regensburg nord - zde odbočujeme konečně správně a k hranicím je to už jen necelá stovka. Po cestě vidíme dopravní nehodu - oba účastníci smutně postávají u svých pobouchaných aut a vyřizují telefonáty. Ten obrázek přesně zapadá do atmosféry mlhavého, ospalého rozbřesku. O půl sedmé překračujeme hranice a po dvou týdnech jsme zase zpátky v ČR. Hned na první pumpě utrácím tvrdou domácí měnu za kávu s bagetou - konzumujeme uvnitř, kde je příjemné teplo. Před odjezdem ještě mažu řetěz, zdá se, že bychom mohli mít zase chvilku sucho. Z Folmavy jedeme na Plzeň, kde se opět radostně napojujeme na dálnici. Za normálních okolností se těmto komunikacím vyhýbám, ale teď už prostě chceme rychle domů. U Berouna je stavební uzávěra, v níž využíváme našich malých rozměrů, dereme se dopředu a předjíždíme tak cca kilometrovou frontu aut. V Praze jsme v deset a provoz houstne, na sjezdu k Barrandovskému mostu se chytáme do 30-ti minutové zácpy. Pak po dálnici do Poděbrad, Chlumec nad Cidlinou - tady si všímám zvukového projevu řetězu, který se v deštivé jízdě Německem značně uvolnil - ale domů už dojedeme, Hradec Králové - jsme doma. Do vrat vjíždím na vteřinu přesně se spuštěním městského systému sirén ve 12.00, tomu říkám uvítání.

Ujeto: 709 km

Trasa: Wolferstwil - St. Gallen - Rorschach - St. Margrethen - Bregenz - Lindau - A96 - Memmingen - München - A9/A93 - Regensburg - Cham - Furth im Wald - Folmava - Horšovský Týn - Plzeň - D5 - Praha - D11 - Poděbrady - Chlumec n. C. - Hradec Králové

Resumé

Celkem jsme na cestách strávili 14 dní, během nichž jsme ujeli 3512 kilometrů, zdolali dvacítku průsmyků a viděli spousty krásných míst. Překvapivě dobře vyšel i pro nás nezvyklý týdenní pobyt na jednom místě - výlety byly povedené a ta pohoda, vracet se každý den do postelí... Ke konci už jsme, pravda, neměli co dělat a na další cestu Švýcarskem jsme byli pořádně natěšení. Průměrná spotřeba vyšla 4,9 litru na sto kilometrů. Nejnižší byla 4,2 při výletech v okolí Mesocca, maximální pak 5,7 při dálkových svižných přesunech prvního a posledního dne.

Co se závad týče, rozdělil bych je do takových dvou kategorií. Do té první spadají perličky, které jsem si způsobil sám věčným šťouráním do fungujících věcí - tj. tachometr a dupající kotouč.
V té druhé jsou naopak záležitosti, které se prostě ovlivnit nedají a můžu si maximálně zanadávat na prachmizernou kvalitu dodavatelů ND pro Jawu - zejména ty prašivé kondenzátory. Však se jich jednou zbavím, až mi dojde trpělivost. Co mě skutečně vyděsilo, byla prasklá řetězová spojka - od toho ty podivné zvuky v závěru cesty. Kde se toto přihodilo, nevím. Mohlo to být prakticky kdekoliv na trase Plzeň - HK. Vozím s sebou sice náhradní, ale nikdy bych to nečekal. Praskla její pevná strana, naštěstí nemohly válečky vyjet z pouzder a tak se jen zvětšila vůle v řetězu.

Co mě potěšilo? Nepotkaly nás závady, které by se daly přisoudit extrémním nárokům, kladeným na motocykl. A že jsem to místy čekal, to tedy ano. Rozjezdy v ostré tornante na Stelviu, trvalých 110 km/h na dálnicích atd... Ale motocykl to všechno zvládal bravurně a byli jsme to my, kdo byl po náročných dnech na odepsání... Motorka by si to všechno dala znovu.
Co mě pobavilo? Že ani po 8 letech nejsem schopný motorku nastartovat, a tak jsme v podstatě každý den odjížděli z Mesocca nikoliv po našlápnutí, nýbrž po rozjezdu z kopce s puštěním spojky :-) Na exponovaných místech jsme měli štěstí a ostudu jsme neutržili.

 

Na závěr patří můj dík a obdiv:
- Zdeňce za příjemnou společnost a podporu v nelehkých situacích,

- a motocyklu za perfektní službu a pěkné svezení.

(c) 2005 Martin Tobišek

PÁTEK

           

SOBOTA

   

NEDĚLE

                                                                                                       

PONDĚLÍ

                           

ÚTERÝ

                                   

STŘEDA

                           

ČTVRTEK

                                   

PÁTEK

                   

SOBOTA

               

NEDĚLE

                                                           

PONDĚLÍ

   

STŘEDA
12:00h

   

BYDLENÍ