8. - 17. 8. 2006

Úvod

Rámcový plán na dovolenou jsem nosil v hlavě už od jara, kdy se mi donesly první informace o Route des Grandes Alpes - spojnici mezi Ženevským jezerem a Azurovým pobřežím. Mimo to, že ve Francii jsem na motorce zatím nebyl, mě lákaly "dobyvatelské" položky jako třeba nejvyšší evropský průsmyk, nejvýše položená evropská silnice a další bonusy ležící na RDGA (touto zkratkou budu i nadále označovat Route des Grandes Alpes, neboli Cestu velkých Alp).

Aniž bychom na motocyklu do prázdnin ráčili ujet delší vzdálenost, srdnatě jsme odsouhlasili následující itinerář:

1. během dvou dnů zdolat po dálnicích Německo a Švýcarsko na Ženevské jezero
2. projet Route des grandes Alpes - historickou spojnici mezi Ženevským jezerem a Azurovým pobřežím
3. podívat se na Verdonský kaňon
4. sledujíce Alpský masiv se skrz Francii, Švýcarsko a Rakousko vrátit domů.

Odhad 3500 kilometrů, dva týdny. S tím, že pokud nám počasí nebude přát, změníme trasu zcela libovolně tak, abychom se na motorce alespoň trochu projeli. Jak taky jinak, když jedeme na motorce.

Členové     

Martin, rv 1980 Jawa 350/640 (motor 632), rv 1990, najeto 120.000 km Zdeňka, rv 1982

Příprava

Při zaměstnání zbývá jen málo volného času i na rutinní operace, kterými bylo možné v minulosti, za dob studentské pohody, udržovat motocykl v perfektním stavu. Týden před odjezdem jsem provedl zběžnou kontrolu a nezbylo, než následujících 5 dní strávit po práci v garáži. Jak se říká: těžce na cvičišti, lehce na bojišti a v pátek večer už vše vypadalo mnohem lépe: nová zadní pneumatika (Continental ContiCity), přední brzdové desky (GoldFren S3), vyměněný olej v předních i zadních tlumičích (Repsol 20W), nová náplň převodovky (PP90), o 6 cm prodloužený boční stojan a nakonec i opravený tachometr s otáčkoměrem. Místo plastového spoileru pod motorem se nastěhoval padací rám, vzadu přibyla dvojice bočních Pneumantů o objemu 32 litrů.

Kapitolkou samo pro sebe se ukázalo být počasí. Původně plánovaný sobotní odjezd jsme odložili na neděli kvůli většímu klidu na balení, ale ani to nám příliš nepomohlo: celá neděle propršela, teploty kolem 15°C a nakonec nám bylo jasné, že ani v pondělí se nehneme z místa. Nalepen na satelitních snímcích a evropských předpovědích jsem nakonec předběžně stanovil úterý. Během pondělí jsme měli motorku z 90% (chyběly jen kartáčky na zuby)  sbalenou a věděli jsme, že musíme projet krátkou dešťovou frontu.

Úterý, den první

Budík nás nemilosrdně tahá v 5.15 z postele. Pohled z okna nevěstí žádnou změnu proti posledním dnům, je komplet zataženo a trvale prší. Co naplat, ještě chvíli si teda užíváme pohodlí měkkých matrací a po šesté odjíždíme do garáže dokončit balení - samozřejmě doufáme, že do odjezdu přestane pršet. Po osmé hodině jsou i kartáčky sbalené a co je nejdůležitější - přestalo nám pršet! Takže se oblékáme, startujeme a v 9 hodin vyrážíme směr Mnichov. Po chvilce vjíždíme do přeháňky, takže se oblékáme do nepromoků; u Poděbrad na dálnici je opět sundáváme, neb už opět neprší, obloha je velice sympatická a je nám v nich příliš teplo. Prahu objíždíme po jižní spojce, Barrandovský most je téměř volný a plynule, jen s krátkou zastávkou na protažení, pokračujeme na Plzeň. Tam už musíme navštívit supermarket, neboť jsem na žádné benzince po cestě nepotkal vhodnou mezinárodní CZ-ku k vylepení na kufry. Úkolem je pověřená Zdeňka, já hlídkuju u motorky. Akce byla úspěšná a na kufru se třpytí zbrusu nová malá značka, jedeme tedy dál na Rozvadov. Nečekaně brzy se ozývá rezerva, takže rovnou tankujeme (spotřeba 5,5). Při další cestě si všímám, jak se nad západem stahují temná mračna a nemám dobrý pocit - podle satelitních snímků už jsme žádnou frontu potkat neměli. Zvedá se vítr a tak zastavujeme na benzince, abychom trochu bilancovali. Skočit do nepromoků a pokračovat, nebo to otočit domů a zkusit to znovu za den, nebo za dva - ale už s jiným itinerářem? K rozmýšlení si dáváme bagetu, chvilku na sebe nerozhodně koukáme a je to:  oblékáme  se do "gumáků" a jedeme dál. Začíná skutečně pršet, snad to nebude dlouho trvat. Na přechodu jdu do směnárny koupit švýcarské franky, které už jsme doma nestihli vyměnit - čeká na mě překvápko: namísto obvyklého kurzu 1CHF = 18Kč mě čeká 1CH = 22Kč! Aneb jak spláchnout tisícovku do záchoda... Co se dá dělat, měním, skřípu zuby nad vlastní nerozvážností a koukám, že mi bylo vráceno o 500 Kč víc. Možnost sice lákavá, ale než mi temné myšlenky stačí zastřít zrak, upozorňuju mladého klučinu za přepážkou na chybu, která by ho mohla stát den práce navíc. Svištíme dál, stále v dešti, ale jsme kompletně v gumě, takže se nemusíme bát mokrých svršků. Motorka drží tempo 100 km/h, pro předjíždění kamionů ochotně zrychluje na 110 a cesta utíká jedna radost. Za Mnichovem se znovu ozývá rezerva, takže sjíždíme z dálnice do první vesnice na dotankování (spotřeba 5,4). O půl osmé jsme na recepci kempu u jezera Ammersee (Utting). Platíme € 20, stavíme si stan, večeře, sprcha, spánek. Mínusem v kempu je nemožnost zajet si s motorkou až ke stanu - pro stanování je vyhrazená plocha, na kterou se s vozidly nesmí, a tak musíme všechno odnosit z parkoviště. Na druhou stranu zde mají vyhřívané sociálky. Byl to takový chvatný den bez speciálních zážitků.

Ujeto: 545 km

Středa, den druhý

Dnes nás čeká stejná porce kilometrů jako včera, ale ke vstávání se moc nemáme. Děláme čaj a instantní polévku, balíme mokrý stan (v noci několikrát sprchlo) a v 9.30 opět po dálnici míříme k Bodamskému jezeru. Počasí vypadá mírumilovně, takže nepromoky jsou schované v kufru. Nudnou cestu po dálnici nám zpříjemňuje interkom, do kterého si občas kvákneme něco povzbuzujícího, případně upřesníme plánované zastávky. V Lindau opouštíme německou autobahn a chvíli jedeme Rakouskem po břehu jezera v dopravní zácpě. Konečně jsme ve Švýcarsku, hned za hraničním přechodem kupujeme dálniční známku a jelikož nemáme žádný plexištítek, kam bychom ji mohli nalepit, stěhuje se viditelně pod slídu tankruksaku. Úplně v pořádku to asi není, ale... nechme se překvapit. Historicky poprvé vjíždím na Švýcarskou dálnici, no je to nemlich stejné jako v Německu. Takže až do večera stále stejná šeď proložená přestávkou na tankování (spotřeba 5,3) a občerstvení. V Bernu si pletu dálnice a tak si k Ženevskému jezeru (neboli "Lac Leman" - po francouzsku) maličko zajíždíme. V Montreux opouštíme dálnici a bereme opět benzín (spotřeba 4,5). Mluví se tu už výhradně francouzsky, stejně tak veškeré značky a cedule jsou v žabožroutštině. Přes Noville, kde jsme před rokem nocovali, objíždíme jezero z východní strany, překračujeme hranice s Francií (bez celníků) a poprvé se tak na motocyklu dostávám do země galského kohouta. Je už pozdě, rovnou hledáme kemp. Silnice je blízko jezera, z druhé strany je kopec nahoru, takže to nevypadá nadějně, ale po pár kilometrech vidíme ukazatel na camping , který nás během necelého kilometru přivádí k velice pěknému, terasovitému kempu Rys. V okolí recepce je bujaré veselí, harmonikář vyhrává šansony a marně hledám správce kempu. Konečně přichází a vystavuje mi účet za noc na €12,30.

Tím se dostávám k velice příjemné záležitosti ve Francii: vyberete-li k noclehu CAMPING MUNICIPAL, neboli "obecní kemp", můžete se připravit na velice příjemné ceny (cca poloviční proti Rakousku či Německu). Jejich úroveň je zcela dostatečná a stále vysoko nad českými kempy, teplá voda obvykle bez poplatku. Nezřídka jsou sociálky společné pro muže i ženy.

Vybíráme si jednu z malých teras, stavím stan a Zdeňka odchází na prohlídku sociálek. K večeři gulášek, kávu 3v1 a ukládáme se do stanu. Náš cíl - během dvou dnů dojet na začátek Route des Grandes Alpes - jsme splnili dokonale.

Ujeto: 544 km

Čtvrtek, den třetí

Po dvou celodenních přesunech nás konečně čeká nějaké pokoukání po Alpách. Snídáme, balíme se a po břehu Lac Leman jedeme do lázní Thonon. Tam na nás čeká vedro a dlouhá zácpa, kterou po chvíli čekání projíždím zprava pruhem pro cyklisty. Konečně objevujeme první z ukazatelů "ROUTE DES GRANDES ALPES", které nás budou po následující dny provázet skrz alpský masiv. Mapa v podstatě není potřeba, stačí sledovat hnědé ukazatele:

Zkraje rozehřátí - průsmyk Col des Gets (1170 m.n.m.). Kousek za Cluses na nás čeká malá navigační past - RDGA je směrována na Chamonix, ale průvodce, umístěný pod slídou tankruksaku, hovoří jinak. Když vidím, že bychom promeškali průsmyky, nekompromisně se otáčíme a následujeme průvodce. A hle, kousek za Scionzierem, už nás vítá známá hnědá cedule. Nevím, jak toto francouzští soudruzi zamýšleli, ale převezli jsme je. Ve výjezdu na další průsmyk si dáváme oběd - francouzskou bagetu s Veselou krávou a salámem, velice nám chutná. Po jídle zdoláváme Col de la Colombiere (1613 m.n.m.) a vzápětí Col des Aravis (1486 m.n.m.). Z vrcholu dalšího průsmyku Col des Saises (1650 m.n.m.) by měl být pěkný výhled na Mt. Blanc, ale nemáme štěstí - je zahalen v oblacích. Na Cormet du Roselend (1968 m.n.m.) nacházíme nejen krásnou přehradní nádrž, ale i zimu: připozdívá se a je načase najít si nocleh. Nějak mi nevychází plánování, během dnešního dne jsme měli projet ještě Col de l'Iseran - ale tak už to bývá, každý průsmyk je časově náročná záležitost a tak házíme všechny plány za hlavu, prostě pojedeme, co budeme chtít. Z Bourg-St. Maurice nabíráme směr Val d'Isere a intenzivně hledáme kemp. Podle ukazatelů sjíždíme z hlavní cesty, projíždíme Les Boisses a už jsme na místě. Je v něm dost málo lidí, nic moc ochrana před větrem, ale už chceme v klidu povečeřet, takže se na recepci ubytováváme a stavíme stan. Recepční nám nabízí "výhodnou nabídku pro motorkáře", což obnáší nocleh, večeři a snídani za "skvělých" €20/osoba. S díky odmítám, třeba jindy. Jsme ve výšce cca 1800 m.n.m., je hodně vlezlá zima. Kolem stanu jsou prapodivné nory, tak na ně preventivně pokládám kameny, pomocí kterých jsem předtím zatloukl kolíky. Po večeři se jdeme projít k úpatí hráze, ale zima nám hatí plány - došli jsme ani ne do poloviny cesty. Sprchy v kempu jsou oddělené (páni/dámy),  dovnitř proniká chlad z vnějšku. Snad to neodstonáme.

Ujeto: 228 km

Pátek, den čtvrtý

Dnes nás čeká nejvyšší Alpský průsmyk: Col de l'Izeran. Ranní pohled ze stanu je ale velice pesimistický - stěží dohlédnu na padesát metrů, jsme přímo v mraku, do toho pořád zima. Při snídani (opět čaj, instantní polévka a bageta) se obloha začíná velmi zvolna vylepšovat - snad nebude tak zle. Při placení rozvíjím řeč na téma dnešní počasí (má znalost francouzštiny přišla vhod): na dnes přeháňky, od 2500 m.n.m. sněhové. A sakra. Vyptávám se ještě, zda je směrem na průsmyk nějaká benzinka - prý je poslední ve Val d'Isere. Balíme stan, opět je vlhký. Tentokrát se nám ale opotil zevnitř, jak byla venku zima. Ve Val d'Isere tankujeme (spotřeba 4,8) a hned za městem ostře stoupáme, během chvilky na něj máme pěkný výhled. Abychom nemuseli stále zastavovat, bere si Zdeňka foťák kolem krku, sem tam udělá fotku za jízdy a při zastávkách pro něj nemusíme do kufru. Stále stoupáme, honíme se s oblačností, zima je stále vlezlejší - ale stále nesněží. S pár zastávkami na focení konečně vyjíždíme na vrchol nejvyššího evropského průsmyku Col de l'Izeran (2770 m.n.m.). Zima je nám hrozná, fotky děláme z povinnosti. Foťák, vystavený té zimě, po chvilce hlásí prázdné baterie - i přesto, že jsou čerstvé. Rychle odsud pryč, sjíždíme domů, ale nejsem v pohodě: skrz mé fešné rukavice "summer racer" mi zima zalezla za nehty, špatně se mi brzdí, takže musíme zastavit. Jak příjemná je taková situace asi každý ví, takže zatímco tiše úpím u motocyklu, Zdeňka odchází udělat pár fotek přírody, aby se na mou komickou postavičku nemusela dívat :-) Po chvíli už mám v konečcích prstů zase cit a sjíždíme do údolí směrem na Modane. Děláme fotky u pevnosti Barriere de l'Esseillon, je to jedna z největších a zároveň je i přístupná turistům. My ale jedeme dál - zatím jsme natěšení na cesty, zastávky si necháváme na cestu zpátky. V Modane děláme malý nákup a přes Col du Telegraphe (1566 m.n.m.) jedeme po R.D.G.A. dál na jih. Zdoláváme Col du Galibier (2645 m.n.m.) a naštěstí už tolik nemrzneme jako na l'Izeranu. Obligátní fotka a další v pořadí je velmi zdařilý Col d'Izoard (2360 m.n.m.): povrch je fantastický, cyklisté zde dokonce mají vyhrazený pruh. Sjíždíme na Briancon do národního parku Queyras. Zámek vypadá zdálky lákavě, původně jsme tady chtěli den nebo dva strávit - ale zrovna nemáme chuť se nikde procházet, takže pokračujeme dál. Abychom si ráno ušetřili trochu času, dáváme ještě Col de Vars (2108 m.n.m.) a zastavujeme v pěkném kempu v Condamine, kousek před Barcelonnette. Platíme €10,50, stavíme stan v pěkném dolíku v závětří, bohužel hned za křovím je dětské hřiště. Uřvánci ale po deváté odpadávají a my máme klid na večeři.

Ujeto: 255 km

Sobota, den pátý

Ráno, zatímco Zdeňka odchází udělat pár fotek, nastává čas na malou údržbu sekundárního převodu - řetěz je nutné trochu vypnout. Daří se napoprvé, takže ještě promazat (zatím podruhé, přálo nám počasí) a hurá na snídani. Počasí zdá se být dobré, modrou oblohu sem tam pročísne neškodný mráček. Odjíždíme z kempu směrem na Jausiers, kde potřebujeme doplnit palivo. Benzinku, lépe řečeno jeden stojan, nalézáme před malým hotýlkem. Tankujeme plnou (spotřeba 4,8), kousek se vracíme a odbočujeme z hlavního směru Route des Grandes Alpes na její alternativní trasu, která nás teď zavede na nejvýše položenou silnici v Evropě. Začínáme ve výšce 1350 m.n.m. a postupně stoupáme. Krajina se s přibývajícími metry stále mění, něco takového jsem zatím moc neviděl ani na jiných průsmycích: je to tu stejně "drsné" jako v jiných místech se stejnou výškou, tady je ale ještě cosi navíc. Po cestě míjíme bunkry (milovníci opevnění jistě ocení jejich volnou přístupnost), hřbitov a konečně se nám otevírá pohled na Cime de la Bonette.

Zde je dobré ujasnit geografii: nejvyšším evropským průsmykem je Col de l'Iseran (2770 m.n.m.). Průsmyk Col de la Bonette, často uváděný jako nejvyšší, je ve skutečnosti níže než l'Iseran (2715 m.n.m.). Ale okružní silnice kolem pahorku Cime de la Bonette  má v nejvyšším bodě nadmořskou výšku 2802 m.n.m. a je tudíž oficiální nejvýše položenou evropskou silnicí. Konec přednášky z geografie.

Výjezd k mohyle, označující nejvyšší evropskou silnici, je pak otázkou chvilky. Fotíme se, a jak je naším dobrým zvykem, vyrážíme pěšky nastoupat ještě nějaké výškové metry k dobru. Na úplném vršku pahorku je informační panel s popisem okolních hor a údajem o nadmořské výšce: 2862 metrů! Vzdoušek je opravdu svěží a co víc - obloha stále krásně modrá, sem tam obláček. Vítr zde sice fouká, ale to se dá vydržet.


360° panorama z vrcholku

Zpátky u motorky se chvíli vybavujeme se starším motorkářským párem z Francie; poznáváme v nich jezdce, se kterými jsme se při zdolávání průsmyku několikrát míjeli při focení. Přejeme si navzájem "bon voyage" a pomalu sjíždíme na druhou stranu průsmyku. O pár kilometrů dál děláme zastávku v chátrající horské vesničce, která v minulosti sloužila jako útočiště až pro 800 vojáků (jedná se o několik nevelkých stavení). Na informačních tabulích se lze dočíst, jaké zde probíhaly boje. Aby byla idylka opravdu dokonalá, po kopci přichází pastevec se stádem ovcí - veškerou práci odvádí jediný pes, který žene celé stádo. Pěkná podívaná. Pokračujeme dál na jih a pomalu se začínáme s alpskými velikány loučit: v příštích dnech se budeme pohybovat stranou od nich, mírně na západ. Jedeme stále z kopce a když už nám je dostatečné teplo, zastavujeme si na oběd. Při stavění motorky na hlavní stojan koukám, že mám prsty pravé ruky mokré, jak jsem sahnul na brzdovou páčku. Po bližším prozkoumání to vypadá na průsak brzdové kapaliny z nádržky. Nezdá se to být vážné, tímhle tempem to může unikat třeba týden, aniž bych musel dolévat - a jak se později ukazuje, byla to jednorázová záležitost a po zbytek dovolené zůstala páčka suchá. Horší je, že jsme dopili všechny zásoby a s klesající nadmořskou výškou se otepluje - rychle do civilizace na nákup. Kousek za St. Sauveur se definitivně loučíme s Route des Grandes Alpes. Možná by bylo pěkné, dokončit i těch 40 km na Azurové pobřeží do Mentonu, ale naše plány se ubírají jiným směrem; chybějící úsek můžeme dokončit zase jindy. Nyní bychom rádi projeli údolím řeky Loup až k Verdonském kaňonu. Navigace zde ale pokulhává a tak si nechtěně prohlížíme vysoko nad okolím položené město Gilette. Je vedro, přímořské klima nám po vysokých horách moc nevyhovuje a co teprve ten provoz na silnicích, který silně zhoustnul! Jakékoliv ambice na výlet k moři jsou okamžitě zapuzeny a po silnici N202 se vracíme trochu na sever. Nutně už musíme nakoupit - jednak máme žízeň a nesmíme zapomenout, že zítra je dimanche - tedy neděle, a celá Francie je zavřená. V Entrevaux objevujeme nejen otevřený obchod, ale i další z velkých a turistům zpřístupněných pevností. Kolem velmi pěkné přehrady u Vergons projíždíme do Castellane, kde Verdonský kaňon začíná. Na první pohled nic, co bychom zatím neviděli. Po dotankování v Paludu (spotřeba 4,6) se rozhodujeme zůstat v nedalekém kempu a ráno zvážit, zda si to tu lépe prohlédneme, nebo pojedeme pryč. Jelikož máme docela dobrý čas, jdeme po večeři na prohlídku města Palud. Fouká hodně studený vítr, takže si na jedné ze zahrádek dáváme trochu vína a rychle zpátky do stanu. Tentokrát jsem si dal s jeho stavěním hodně záležet a tak mě ani poměrně silné poryvy větru nebrání usnout - narozdíl od hudby, která se line z centra Paludu. Však jsme viděli pódium s aparaturou, když jsme procházeli kolem - že ale budou hrát do noci, jsem netušil. Zní to dobře, spousta coververzí na téma James Bond a tak usínám, až když hudebníci odpadají.

Ujeto: 253 km

Neděle, den šestý

Stejně jako všechny minulé noci, i tato byla poměrně chladná. Můj spacák má sice "komfort" kolem +5°C, ale po ránu se už budím se zimou v nohách. Úplně na tom dobře není ani páteř - z úsporných důvodů nevozíme karimatky, nýbrž pouze alumatky: ty možná dobře chrání před chladem (viz jeden řádek výše :-) ), ale jejich pohodlí je takřka shodné s povrchem, na kterém nám stojí stan. A převážně se nám daří stanovat na tvrdé, nepříliš hustě zatravněné podložce. Takže po páté noci se už budíme trochu rozlámaní a prochladlí.

Počasí stále přeje, takže balíme stan a po krátké úvaze - přeci jen se nám tu nelíbí tolik, jako jsme čekali - se vydáváme na okružní cestu u kaňonu Route des Cretes. Cesta nás vede vzhůru a zastavujeme na první vyhlídce: jak jsme jen mohli pochybovat! Kaňon je z tohoto místa krásně vidět a byla by velká chyba odjet odsud, aniž bychom si tuto cestu projeli. Při dalším stoupání nás čeká přibližně 5 zastávek, každá nám umožňuje podívat se trochu z jiného úhlu. Průrva se klikatě táhne do dálky, na jejím dně teče malá říčka - nebo tak aspoň z té výšky vypadá. Rozeznáváme i silnici, která je na druhé straně a v jednom místě vede přímo po mostě nad kaňonem - to by bylo určitě ještě zajímavější než cesta, po které právě jedeme.


POHLED NA KAŇON ZE SATELITU

Ale - abych byl upřímný - už příliš dlouho se motáme po klikatých silnicích, chybí nám trocha svezení a odpočinku od mohutných hor. Proto pokračujeme po Route des Cretes, která nás vrací na hlavní silnici jen pár stovek metrů od místa, kde jsme na ni ráno vyjeli. Míříme na lázně Digne, malou zkratkou se dostáváme do Puimossonu a kousek za ním začíná opravdový ráj: silnice v mírném klesání, perfektní povrch, přehledné a rychlé zatáčky - přesně tohle mi už od Poděbrad chybí :-) Optimální rychlost těžko odhadnout, jedeme devadesát a určitě by se s přehledem dalo i víc; rychlejší tempo by už ale lehce koketovalo s řekněme ne zcela optimální pevnostní charakteristikou silně zatíženého podvozku. Silnice ve stejném duchu pokračuje až skoro do Estoublonu, kde je vystřídán průměrnou silnicí, jak ji všichni známe. V Digne nás čeká objížďka, ale snadno nalézáme správný směr (pročpak jen ti žabožroutíci nazývají objížďku "deviation"???) a pokračujeme dál, přes 3 nižší průsmyky na sever k jezeru Serre-Poncon. Objíždíme ho po malé okresce z východu a na příhodném místě stavíme k obědu. Zdeňka se pak jde podívat k vodě, já zůstávám rozvalený v trávě a skrz vysílačku se bavíme o barvě a teplotě lehce nasmrádlé jezerní vody. Zpět do sedel a pokračujeme kolem nevelké přírodní ZOO do Savines, kde po velmi dlouhém mostě přejíždíme jezero a opět po státovce projíždíme Gap, La Mure až do Vizille. Tam tankujeme (i přesto, že je neděle, mají otevřeno - spotřeba 4,4) a skrz Grenoble na několik pokusů (navigace není snadná) nacházíme kýžený severní směr, i když na opačné straně dálnice, než jsme zamýšleli. V jedné obci chytám vosu přímo do krku: vešla se, potvora, přímo do mezery mezi helmou a bundou, stihla mě bodnout a ještě asi uletět - má levačka byla sice rychlá, ale praštil jsem jen sám sebe. Další zastávka je už na recepci kempu v La Terasse: platíme €14,60, recepční už docela rozumím: že by ten výlet i k něčemu byl? Mimo jiné se bavíme o počasí, zítra nemá být nic extra, ale od úterý zase jasno. Ještě večer, u jídla, začíná pršet. Zdeňka ani já se ale nijak nemáme k tomu, abychom šli ze stanu ven sundat vyprané a pověšené prádlo, holt bude mokré.

Ujeto: 331 km

Pondělí, den sedmý

Ranní mraky nejsou nic moc. Jsou sice docela světlé a načechrané, ale vypadá to na déšť, přinejmenším na přeháňky. Snídáme, neprší. Balíme se, neprší. Balíme stan - a už začíná lehce pršet. Kruci. Do nepromoků se nám nechce, takže se utěšujeme, že bychom tomu mohli ujet. Na recepci vracím vjezdovou kartu, přejíždíme přes řeku a v mírném deštíku jedeme na sever. Během pár kilometrů je ale rozhodnuto - prší sice slabě, ale vytrvale, nezbývá než navléknout kombinézy. Návleky na boty a ruce zůstávají velkoryse schované, snad jako očekávání lepšího počasí. Projíždíme skrz Pontcharru na Montmelian , s krátkou zastávkou v prvním ze jmenovaných na vyfocení typického francouzského městečka. Pak po úzké silničce, na mapě vyznačené zeleně (tedy zajímavá cesta) míříme k jezeru Annecy. Zkraje musíme nastoupat nějakou tu výšku - průsmyk sice leží v necelém kilometru, ale cesta je úzká a stoupání ostré. Cestou si všímáme poutače na místní čokoládovnu; já bych asi odolal, ale ze zadního sedadla se ozývá nesouhlasné mručení při pokusu o další jízdu vpřed, takže odbočujeme na Jarsy a stavíme stroj před velice stylovým domkem s nápisem Chocolaterie. Uvnitř nás čeká dokonalá idylka rodinného podniku: v místnosti je malý pultík s kasou, skromný regál s vystavenou nabídkou hotového zboží a zbytek je obestavěn zařízením na výrobu a poličkami se surovinami, potažmo ingrediencemi. Za pultem obsluhuje jednoznačně nejfešnější slečna, kterou jsem ve Francii ráčil spatřit a tak se není co divit, že ven vycházíme odlehčeni o 30 zlaťáků. Do kufrů se stěhuje nejen nakoupená domácí čokoláda, ale i nepromoky - přestalo pršet a obloha se pěkně vybírá. Dokončujeme průjezd k Lac d'Annecy, ale ničím nás neohromuje.

Obecně je už pro nás po všech těch pěkných průsmycích obtížné objevit krásu i v něčem "obyčejnějším", jako je například jezero s nádherným zámkem. Jsme "vykoukaní", takže spoustu věcí, které bychom za normálních okolností pokládali za skvosty, míjíme bez zvláštního povšimnutí.

Jelikož se nám blíží čas oběda, zastavujeme u místního Lidlu pro nějaké jídlo. Nevedou zde ale pečivo, takže zkoušíme štěstí v nedaleké pekárně a rovnou bereme 2 croissanty, 2 bagety a malý bochník chleba. Další plánovanou zastávkou je opakovaný výlet na Beaufort, kudy jsme projížděli třetí den, a odkud bychom měli mít možnost spatřit Mt. Blanc. Cestu nám komplikuje další objížďka, takže si opět dopřáváme úzkých horských silnic. Teď už trochu nedobrovolně, užili jsme si již dost a po nějakou dobu bychom preferovali kvalitní široké cesty. Navíc přes objížďku míří i náklaďáky a ve vracečce, když se s jedním míjíme, ke střetu moc nechybí - nadjel si skutečně velkoryse. Ve Flumetu se dočasně vracíme na Route des Grandes Alpes, a po všech těch kilometrech už mám potíže vybavit si, že jsme tudy před pár dny už jeli... Vyjíždíme na vrchol Col des Saises, ale opět nemáme štěstí: všude kolem jsou mraky, navíc je tady dost chladno. Za pěkného počasí by stačilo jet z vrcholu ke značené vyhlídce, případně se kousek vrátit a jet do Hauteluce - z obou míst bychom měli vidět nejvyšší z Alpských velikánů; takhle ale nezbývá než se vrátit do Flumetu a pokračovat směr Švýcarsko, které teď máme za rohem. Dostáváme se už k hlavním silnicím, provoz houstne a až do Chamonix jedeme víceméně pořád v koloně, takže nic moc. Kousek před hranicemi si děláme pauzu na jídlo - původně jsme měli mít palačinky, ale nevypadá to, že bychom zde našli nějakou creperie. Loučíme se tedy s Francií, projíždíme skrz celnici a zdoláváme Col de la Forclaz (1526 m.n.m.). Při pohledu vlevo vidíme vysoko nad námi přehradní hráz, náležící zřejmě Lac de Salanfe. Jako výlet by to bylo fajn, ale necháváme na jindy a sjíždíme do Martigny, stále v závěsu za obytným autem, jehož řidič zřejmě moc inteligence nepobral: celý sjezd stojí na brzdách, z nichž se line neuvěřitelný smrad. Překvapivě mu to ale brzdí až dolů, asi má šťastný den. Po zastávce na tankování (spotřeba 4,4) skrz Martigny projíždíme do údolí kantonu Valais, které je z obou stran lemováno vysokými horami, nyní na vrcholcích pokrytými sněhem. Jelikož stále vlastníme přehršli franků, chceme se na jednu nebo dvě noci zabydlet v nějakém malém penzionku a podnikat výlety po okolí. Tedy, takový byl plán - ve skutečnosti víme, že od středy bude v celém Švýcarsku pršet (díky SMSkám z domovů) a navíc nám na kufru odpočívá sbalený mokrý stan - ten musíme postavit a vysušit. Hledáme tedy kemp v okolí Sionu, abychom ještě večer mohli navštívit jeden z hradů, které se tyčí nad městem. Zajíždíme podle cedulí do Bramois, kde na nás čeká velice pěkný kemp s vlastní restaurací. Platíme CHF 20,60 a v podvečerním slunci stavíme stan - suchý je během chvilky. Stále se nemůžeme rozhodnout, zda tu zůstat i zítřejší den a trochu si projet okolí; mimo jiné jsme kousek od přehrady Grande Dixence (tam jsme byli vloni) a od Matterhornu. Výsledné řešení je "něco mezi" - uvidíme, co přinese zítřek, ale dnes už na hrad do Sionu nepojedeme; místo toho si oblékáme to "nejlepší" oblečení, co s sebou vezeme, a vyrážíme do restaurace v kempu dát si něco pořádného k jídlu a pití. Nakonec je to 2x pizza a k tomu trocha vína. Po krátké večerní procházce jdeme spát.

Ujeto: 286 km

Úterý, den osmý

Ráno se budíme do krásné modré oblohy, je zaděláno na perfektní slunečný den. Zdeňka odchází do restaurace pro čerstvé bagetky, snídáme a přesouváme se jen kousek do Sionu. Ze dvou hradů vybíráme ten výše položený a méně zachovalý (Tourbillon) - je větší pravděpodobnost, že bude přístupný veřejnosti, narozdíl od sousedního Valére. Problém máme nečekaně s parkováním - informační cedule se symbolem hradu nás vedou jen kousek po okraji města k velkému parkovišti, dál nepokračují - takže logicky odstavujeme motocykl, svlékáme nepotřebné svršky, zamykám motorku a jdeme. Všechny cesty nás ale vedou na hřbitov, takže jsme asi někde chybovali; znovu startujeme stroj a tentokrát parkujeme přímo v centru, vedle parkoviště označeného jako "parking chateaux". Je podzemní, motorky tam nesmějí, takže parkujeme na chodníku a po svých šlapeme asi půl hodinky do kopce. Hrad, tedy lépe řečeno zřícenina, je zcela volně přístupný, z návrší se nám tak naskýtá krásný rozhled po údolí Valais. Z obou stran je lemováno skalními štíty, nad jejichž zasněženými vrcholky kontrastuje modrá obloha s drobnými mráčky. Vracíme se zpátky k motorce, kousek od nás chvíli nervózně popojíždí nějaký polák s autem, nakonec parkuje na zřetelném zákazu zastavení. Šikula. To mi připomíná, že s výjimkou jednoho českého auta při sjezdu z Bonette a Favorita (dokonce s Hradeckou SPZ) v Martigny jsme doposud nepotkali nikoho z východní Evropy, a to včetně motocyklů.

Opouštíme Sion a na parkovišti, kde jsme předtím neúspěšně zkoušeli proniknout na hrad, vidím starší pár, se kterým jsme se na Tourbillonu míjeli. Takže to přeci jen někudy šlo. Po hlavní silnici projíždíme skrz pár měst a přemýšlíme, co udělat se zbylými franky - takže kolem poledního zastavujeme ve Vispu na pěší zóně a usedáme na zahrádku McDonalds. Náš neotřelý způsob parkování během chvilky inspiruje další mototuristy a když dopíjím McKávu, stojí vedle nás další 3 stroje. Počasí přímo vybízí zajet do Zermattu na lanovku na Matterhorn, ale nějak se k tomu nemáme. Je to jednak už zmíněnou "vykoukaností", a nesmíme zapomínat, že od středy zde bude pršet. Jedeme tedy dál severovýchodním směrem, přičemž si všímám, že dosavadní francouzštinu na cedulích vystřídala němčina. Po průjezdu údolím Valais začíná silnice stoupat. Děláme pár fotek a provázeni ozubenou úzkokolejkou, vyjíždíme na Furkapass (2431 m.n.m.). Po dlouhé době konečně trocha vzrušení - Furka patří k těm náročnějším průsmykům; silnice je sice kvalitní a široká, stoupání ale značné a míjíme nejedno auto s otevřenou kapotou, zahalené do oblaků páry. Pravda, být vodou chlazení, nepochybně také vaříme...ale vzduchem chlazený dvouválec odvádí vynikající práci. Pod vrcholem si prohlížíme obchod se suvenýry a jednohlasně odmítáme výlet na ledovec - prohlídka je placená (to by nevadilo) a je o ni značný zájem (to je horší, fronta je dlouhá); o kus výš se pak tradičně fotíme u cedule s označením průsmyku a světe div se, v půlce srpna se koulujeme v malé sněhové závěji! Sjezd na druhou stranu průsmyku nám znepříjemňuje řidička vozidla před námi, která zcela nepředvídatelně brzdí či zastavuje v těch nejméně vhodných situacích. Předjet není kudy, takže si tiše skřípu zubama a trpím. Zanedlouho, aniž bychom si všimli výraznějšího stoupání, se ocitáme na Oberalpass (2044 m.n.m.). Tady se do nás dává zima, daleko výraznější než byla na vyšším Furkapassu. Sjíždíme tedy rychle dolů, a v Disentisu už trochu poznáváme cestu, kterou jsme projeli během jednoho z výletů loňské dovolené. Hlavní silnicí se necháváme vést kousek před Chur. V Bonaduz se dáváme na jih, směr St. Moritz. Je nám jasné, že buď si musíme nocleh najít ještě před výjezdem k Moritz, nebo až po sjezdu - město a okolí je celé položené v nadmořské výšce bezmála 2000 metrů, takže bychom opět mrzli. V Thusis tankujeme (spotřeba 4,1) a jelikož už dnes máme ujeto dost, je rozhodnuto: přespíme ještě před přejezdem St. Moritze. Chyba lávky, hned po odbočce začínáme stoupat, projíždíme několik více či méně dlouhých tunelů a ukazatele na kemp nikde. Vracet se nám nechce, takže prostě jedeme stále výš. Jsme nalehko, takže rádi využíváme malého odpočívadla k navlečení dalších svršků; nikde ani noha, a najednou se z údolí ozve zvuk - co zvuk, kravál je to!-, nápadně připomínající stíhačku z II. světové války pri plném výkonu. Letadlo ale nikde, navíc se otáčky motoru mění a slyším i řazení. Když se po chvilce ze zatáčky vynoří motocykl, koukám jako puk na Triumph Rocket. To vám byl zážitek. Řádně zatepleni znovu sedáme na motocykl a tentokráte se údolím rozléhá zvuk našeho dvouválce. V podvečer je cesta na průsmyk liduprázdná, ve vesničkách ani noha a jedinou živou duší při výjezdu se tak stává řidič (nebo pilot?) zmíněného Triumphu, kterého po chvilce potkáváme, jak si u silnice obléká svetr. Kousek před vrcholem mě Zdeňka urgentně signalizuje potřebu zastavit, takže dělám co můžu v domnění, že se jí snad neudělalo dobře - a on je prý u silnice svišť, kterého mám jít vyfotit. Opravdu tam je, pacholek, jen pár metrů od silnice stojí na kameni a kouká do světa. Beru foťák a střelhbitě dělám pár snímků; ochotně mi pózuje až do okamžiku, kdy se otáčí vítr a žene mu přímo pod čenich můj "osobitý zápach" - ve vteřině je fuč. Ale pár fotek se vyvedlo. Sedáme na stroj a zdoláváme Julierpass (2284 m.n.m.), sjíždíme o něco níž do Silvaplana a projíždíme St. Moritz. Původně jsme tady chtěli stávit víc času - a na první pohled vidíme, že by to nebylo marné -, ale jsme opravdu vysoko: celá náhorní plošina v okolí St. Moritz je ve výšce cca 1800 metrů nad mořem a vzpomínáme si, že i vloni při průjezdu jsme tady klepali kosu. Takže snad jindy, až tady bude opravdu teplo. Pokračujeme směrem na Zernez, silnice zvolna klesá a už vidíme i nějaké ty kempy. Stále je nám zima, teprve v obci s velmi "romantickým" názvem S-chanf už je přijatelně a zůstáváme tedy v pěkném kempu Chapella. Na recepci už nikdo není, takže si stavíme stan a zkoušíme sociálky - zcela nové. Kousek za stanem je připravené ohniště, takže Zdeňka mizí v lese a vrací se s náručí dříví, já během chvilky startuju oheň a večeři (tj. nějaké ty guláše v konzervě) si drsňácky ohříváme nad plamenem. Součástí ohniště je i rošt, takže je to snadné. Zároveň se u popraskávajících plamenů příjemně ohříváme. Naše pozdější úvahy o možnostech uhašení žhavých uhlíků řeší samo nebe - spouští se lehký deštík. Mizíme ve stanu a na střídačku se jdeme umýt. Sice je ještě před desátou, ale ve sprchách už nikdo není. Uzavřen v malém prostoru rozvíjím myšlenkové pochody na téma "vraždící psychopat" - a v tom najednou BLIK! - a časový spínač zhasíná hlavní osvětlení... no nepos* jsem se, ale daleko k tomu nebylo - příště raději myslet na něco veselejšího. Cestou ze sprch pořád koukám na oblohu, je plná hvězd. A jsou blíž, než u nás doma...

Ujeto: 315 km

Středa, den devátý

Že si stavíme stan hned vedle železniční trati, to jsme večer viděli. Ale že tu vlaky jezdí již od brzkého rána nám nikdo neřekl. Takže v 7.15, když mi budík na telefonu začíná hlasem kukačky připomínat, že je čas vstávat, zároveň projíždí vlak. Důkaz švýcarské přesnosti. Nocleh byl něco mezi utrpením a mučením, jednak už nám byla opravdu zima, jednak jsme z té země hrozně otlačení. Vidina postelí nás ale drží při životě. Přibližně od 4. hodiny ranní souvisle prší, takže v jakž takž vyhřátých spacích pytlech spřádáme plány: jeden bude muset do deště a z motorky přinese nepromokavé kombinézy. Ve stanu uklidíme, co půjde, pak se oblékneme včetně nepromoků a půjdeme ven. A jak tak spřádáme, déšť ustává, až můžeme klidně vylézt ze stanu - je po dešti. Platíme kemp (CHF 21,00) a tak nějak se loučíme se Švýcarskem; přes Zernez a Scuol jsme za chvíli na hranicích 3 zemí: Švýcarska, Rakouska a Itálie.

Právě zde, cca 50 km jižně od Rakouského Landeck, je bezcelní zóna Samnaun. Stačí odbočit z hlavní silnice a vyjet nedlouhé stoupání, kromě benzínu za cca 20 Kč/l tady lze výhodně nakoupit i jiné zboží.

Jelikož máme benzínu dost, bez zastávky v Samnaunu projíždíme až do rakouského Landecku a podél dálnice se motáme na okresní silnici. V Imstu se zastavujeme u McDonalds na kávu: venku je příjemně teplo, lidé chodí jen v tričkách, ale nám - jak jsme vymrzlí - je pořád zima, už do nás pořádně zalezla. Další zastávka je kousek před Innsbruckem na malém parkovišti k obědu. Průjezd samotného Innsbrucku je bezproblémový, však jsou taky k dispozici jenom 3 směry - a z jednoho jsme přijeli. Dál míříme na východ, před městem Wörgl je kus silnice uzavřený, objížďka vede přes úzké cesty a chytáme se do prekérní zácpy. Jako na potvoru je zrovna ukázkové letní počasí, slunko se do nás opírá a pomalu se začínáme vařit. Spásou je skupinka německých motorkářů, která celou kolonu ukázkově předjíždí. Přidávám se k nim a během chvilky jsme venku - samotnému se mi do toho nechtělo. Koutkem oka registruju OBI po levé straně a vzpomínám si, že nám zrovna došla plynová náplň ve vařiči, jdu tedy koupit náhradní. Nic jiného nepotřebujeme, takže se jede dál, doprava ve městech je nepříjemně zahuštěná kvůli konci pracovní doby. Mezi St. Johann a Saafelden nás čeká další průsmyk, ale výška 963 m.n.m. u nás vyvolává jen lehké úsměvy. Chvíli po šesté jsme na recepci kempu v Zell am See. Na první pohled je to luxusní zařízení, kde rodinky tráví dlouhé dovolené se svými nezbednými ratolestmi. Preferovali bychom něco klidnějšího, ale dnes už máme zadky z dlouhé cesty zničené, takže ... ano. Cena je €23, aspoň si ty peníze nepovezeme až domů, že... Při hledání místa na stan mě jen o chlup míjí badmintonový košík, dvojice malých germánců si na cestě pinká. Ono by to asi vedle na trávě nebyla taková zábava. Místo na stan máme pěkné, jen při pohledu na udusanou hlínu se spoustou kamínků dostávám mírné křeče do zad. Ale co, je to poslední noc, takže stavím stan, automaticky vybaluju nářadí a zatloukám (lépe řečeno ohýbám) kolíky francouzským klíčem. O chvíli později přichází vybalené nářadí vhod - řetěz se nám opět povytáhl, tak ho trochu šponuju. Nedaří se napoprvé, přehnal jsem to, takže trochu uvolnit a už je to ono. Ještě namazat, a jsme připraveni na zítřejší přesun domů. Sprchy jsou zde luxusní, ale dojem kazí dvojice hlučných českých pubescentů.

Ujeto: 306 km

Čtvrtek, den desátý

Zkoušíme vstávat brzo, protože nás dnes čeká náročná cesta domů. Zdena z malého obchodu v kempu přináší čerstvé housky a snídaně je hned veselejší. Obloha je vyvedená, z jezera vystupují krásné hory - vypadá to na horký letní den, pro nás to bohužel vychází na poslední den dovolené. Startujme stroj a vydáváme se na cestu. Míjíme odbočku na Grossglockerskou silnici a opět podél dálnice přes Bischofshofen projíždíme do Pichlu. Zde nás čeká symbolické rozloučení s Alpami - průjezd Postalmskou vyhlídkovou silnicí. Začíná to dobře - ostré stoupání, ve kterém dojíždíme - a v přehledném úseku i předjíždíme - italský karavan, ploužící se do kopce na jedničku. U mýtnice musíme zastavit, abychom v peněženkách vylovili potřebných €3,50 za průjezd, přičemž nás předjíždí onen italský karavan - stále to drtí na jedničku. Vzápětí si pořadí opět měníme, a jelikož jsme už docela vysoko, výhled okolo nás je zajímavý. Snad by měl být k vidění i Dachstein. Při focení nám taliáni opět ukazují záda, na jedničku jedou i v klesání. Znovu a naposledy je předjíždíme a zajímavou Postalm Strasse projíždíme až do konce, kdy se po nečekaně prudkém klesání (z vysokých Alp jsem na něj zvyklý, ale zde mě překvapilo) ocitáme v sousedství jezera Wolfgang. Máme před sebou poslední záživné kilometry, takže silnici kolem Bad Ischl k Traunsee si řádně vychutnávám. Na břehu jezera, kousek před Gmundenem, děláme krátkou pauzu - na parkovišti jsou nejen záchody, ale i občerstvení - a takový nanuk v tomhle horku přijde velmi vhod. Když je domlsáno, svlékáme vše nepotřebné, cpeme svršky do možných i nemožných útrob našich zavazadel a vyrážíme na nejhorší úsek cesty - hustě obydlené okolí Linze. Máme malou výhodu - očekával jsem, že tady budeme výrazně později; je ale teprve poledne, takže máme naději proplout bez výraznějších komplikací. Z Gmundenu jsme za chvilku na hlavní silnici č. 1 (to se ale hezky píše...) a čeká nás Wels - moc dobře si z minulých cest vzpomínám, jak ošemetný je průjezd Welse i Linze. Podle očekávání se po několika křižovatkách trochu ztrácíme, ale Wels není zase tak velký a rychle nalézáme správný směr. Na konci města tankujeme (spotřeba 4,1) a nyní po 2-proudé silnici s docela malým provozem jedeme do Linze. Tempo držím s ostatními auty až do chvíle, kdy absolvujeme několik kilometrů za kabrioletem, jehož řidič je náruživý kuřák. Nejen, že nám smrdí pod nos, ale navíc vyhazuje vajgly na silnici, takže - otáčím plynovou rukojetí, přišel čas na výměnu pořadí. V Linzi jsme během několika křižovatek zcela ztracení, veškeré značení na CZ je směrováno po dálnici - a to nechceme. Nezbývá, než s nulovou znalostí města jet odhadem, držím se aspoň jednoduchého cíle: musíme přejet Dunaj. To se nám nakonec daří, a šťastně nalézáme i správný směr na Freistadt po silnici č. 125. Jen co vyjedeme z města, dávám motocyklu trochu odpočinku na louce, v hustém městském provozu si docela vytrpěl. My využíváme volné chvilky k občerstvení, zatím jsme neměli příležitost obědvat. I po dvacetiminutové pauze ve stínu se nad motorem vzduch rozverně tetelí... Zasyceni usedáme na stroj, abychom ujeli poslední kilometry v zahraničí. Krátký úsek po malé okresní cestě a napojujeme se na konci dálnice na E55, která nás přes Freistadt přivádí na hraniční přechod Dolní Dvořiště. Po dlouhé době opět musíme předložit pasy, jinde nám vždy jen pokynuli, abychom se takovou formalitou ani nezdržovali. Na oblíbené Benzině kousek od Budějovic děláme pauzu na pití a protažení. Jsou čtyři odpoledne, takhle optimisticky jsem si naši cestu rozhodně nepředstavoval. Voláme domů, já především abych zjistil, kudy vlastně že to mám jet - mapu ČR jsem nepřibalil a nejsem si 100% jistý, jestli bych trefil nejrychlejší cestu. Zdeňka se mezitím od motorkáře, který zastavil vedle nás, dozvídá, jak je to s cyklistikou v Alpách. Jelikož mám na helmě tmavé plexi, jedeme, abychom byli doma do soumraku. Za Budějovicemi začíná 2-proudá silnice, takže se nám motorka opět rozjíždí na něco málo přes 100 km/h a předjíždíme několik aut, zřejmě postižených strašákem bodového systému. Za Třeboní už nám vyklepané sedací partie velí zastavit, děláme krátkou pauzu na odpočívadle pro kamiony a rychle dál. Na cestě nás čeká ještě několik dopravních omezení kvůli pracím na silnici a dostáváme se do kolony, se kterou nedobrovolně pokračujeme do Pelhřimova. Tam se silnice rozšiřuje do 2 pruhů, všechna auta jedou v levém a my tedy využíváme ten pravý, abychom "zamíchali pořadím". Z Pelhřimova tedy vyjíždí téměř stejné složení vozidel, k naší úlevě už ale jedeme před smradlavým žigulíkem a nikoliv za ním. Řidič tmavší pleti si to zřejmě vykládá jako osobní urážku, několikrát naznačuje předjetí, i když je evidentní, že předjíždět není ani kudy, ani kam... Takže jsem rád, když mu za městem definitivně ujíždíme. Žaludky se dožadují přísunu stravy, na konci Havlíčkova Brodu zkoušíme štěstí v motorestu. Hotová jídla už nejsou, ale minutku máme na stole do 5-ti minut od objednání - příjemné překvapení. Večeře nám tak nezabírá ani hodinu a můžeme pokračovat. Ve Ždírci se začíná smrákat - nepříjemný čas, kdy už přes plexi špatně vidím, a zároveň příliš okolního světla, než aby mi reflektor kloudně posvítil. Zkraje vymetám pár děr a pak raději mírním tempo. Právě včas - jen o fous míjím vyfrézovanou díru, dopravní značka upozorňující na frézování vozovky je až za zatáčkou! Tady radši krokem. Míjíme nehodáře, řešící srážku dvou aut u další vyfrézované pasti a po známých silnicích přijíždíme do Chrudimi. Zde mě napadá, že jsme poměrně dlouho netankovali, a pohled na ujeté kilometry mě rovnou posílá na čerpací stanici: 302 km od posledního doplnění paliva. Div, že jsem při současném jízdním stylu ještě nezapínal rezervu. Tankujeme (spotřeba 4,3), a už to máme pěkně sehrané :-) Ještě odrbat mouchy z helmy a máme to domů 30 km, takže Pardubice, tam se konečně zcela stmívá a i přes tmavé plexi mi reflektor dobře osvětluje silnici - můžeme znova přidat. Ve 21.15 jsme doma!

Ujeto: 537 km

Trasa: JPEG nebo (Route66 - pravé myšítko - "uložit jako")

Resumé

Ačkoliv jsem na cestu plánoval minimálně 13 dní, nakonec jsme to s přehledem zvládli za pouhých deset. Během nich jsme ujeli rovných 3600 kilometrů v 5-ti zemích, dobyli přes 15 průsmyků - z toho 8 vyšších než 2000 metrů včetně těch skutečně nejvyšších, projeli Route des Grandes Alpes a podívali se k Verdonskému kaňonu. To vše s průměrnou spotřebou 4,6 l/100 km, bez jediné poruchy.

První návštěva v zemi galského kohouta rozhodně nebyla poslední - až na ten zvláštní jazyk, kterým domorodci hovoří, je to krásný kraj.

Na závěr pár užitečných odkazů:

 

(c) 2006 Martin Tobišek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ČTVRTEK

PÁTEK

SOBOTA

NEDĚLE

PONDĚLÍ

ÚTERÝ

STŘEDA

ČTVRTEK